V poslední době se ve svém okolí čím dál tím častěji setkávám s tím, že zaměstnanci, kteří dojíždějí kupříkladu i přes hodinu a půl(!) do svého zaměstnání, apelují na své zaměstnavatele a dožadují se toho, aby jim byl tento čas započítán do jejich pracovní doby...
Zpočátku se mi tento jejich požadavek jevil jako poněkud přehnaný (chcete-li tzv. mimo mísu), ovšem pouze do té doby, než jsem i já osobně zakusil, jaké to je, když do místa výkonu svého zaměstnání jedete z jednoho konce Prahy na druhý.
Od listopadu loňského roku totiž využívám při cestě do naší nové kanceláře prakticky všechny existující typy dopravních prostředků, které pražská MHD nabízí. Nejprve mě proto čeká cesta autobusem, který ovšem pokaždé přijede se zpožděním a stejně tak je pokaždé plně obsazený. Poté přestoupím na metro, které sice jezdí na čas a v pravidelných intervalech, ovšem i přesto bývá též plně obsazené. No a na úplný závěr mě čeká jízda tramvají, která je srovnatelná s autobusem. Tedy: její příjezd je pozdní a její obsazenost je nejvyšší možná...
Není proto vůbec žádným překvapením, že když jsem jel do naší nové kanceláře poprvé, byl jsem naprosto zhrozen, když jsem při pohledu na svoje hodinky zjistil, že mi cesta trvala 70 minut, tedy bezmála hodinu a čtvrt! Zákonitě jsem si ihned vzpoměl na slova jednoho bývalého kolegy, který kdysi dojížděl do Prahy z Pardubic a tvrdil mi, že trasu Pardubice-Praha absolvuje rychlíkem za kratší dobu, než za kterou leckterý pražák přejede z jednoho konce Prahy na druhý! Tehdy jsem pouze nevěřícně zakroutil hlavou a s úsměvem jsem svého kolegu upozornil, aby s těmi pohádkami přestal... Dnes mu musím dát, bohužel, za pravdu.
Ale proč vlastně tento svůj článek píši? Rozhodně si jím nechi stěžovat na to, že právě já dojíždím do zaměstnání přes hodinu. O mě osobně vůbec nejde. O koho však v první řadě jde, to jsou ty tisíce, desetitisíce a v rámci Prahy, potažmo v rámci celé republiky, statisíce lidí, kterým cesta do zaměstnání zabere určitě i více času, než těch mých 70 minut.
Zcela logicky se proto nabízí otázka, zda by čas, strávený na cestě do zaměstnání, neměl být nedílnou součástí pracovní doby. Vždyť je to právě majitel firmy, respektive zaměstnavatel, který určuje, v kolik hodin přesně se má zaměstnanec dostavit na své pracoviště a začít pracovat. Pokud má ovšem zaměstnanec splnit tento jeho požadavek, je nucen obětovat část svého volna na to, aby se na danou hodinu do svého zaměstnání, bez nároku na mzdu a navíc na své vlastní náklady(!), dopravil.
Dle mého názoru je proto naprosto legitimní a spravedlivé, aby měl každý zaměstnanec ze zákona nárok na proplacení doby, kterou prokazatelně stráví na cestě do svého zaměstnání. Je nezbytně nutné, aby si naši zaměstnavatelé konečně uvědomili, že se do zaměstnání nedopravujeme kvůli sobě, nýbrž pouze a výhradně kvůli nim. Jsou to totiž právě oni, kdo nás potřebují k bezproblémovému chodu svých firem. Z tohoto pohledu je naprosto nepřijatelné, abychom tak činili v době svého volna, tedy bez nároku na mzdu. I cesta do zaměstnání, respektive doba strávená na cestě do zaměstnání, je naprosto regulérní, plnohodnotná pracovní doba a každému zaměstnanci za ni náleží mzda.
Ono to totiž, kupříkladu pro takovou pracující ženu ve věku padesáti a více let, není vůbec žádný med, trávit den co den hodiny a hodiny v přeplněných dopravních prostředcích pražské MHD. Navíc častokrát ve stoje, neboť sedící nevychovance, v podobě žvýkajících teenagerů se sluchátky na uších a s mobilem v ruce ani v nejmenším nenapadne, aby ženu ve věku své matky či babičky pustili sednout...
