Vzpomínka na tak trochu pozapomenutý a současně i nedoceněný úspěch famózní běžkyně Heleny Fuchsové, rozené Dziurové, která nás v neděli 14. března 2021 předčasně opustila ve věku nedožitých 56 let...
Pokud se před zahájením atletických soutěží na olympiádě v Sydney v září roku 2000 dalo o někom říci, že je žhavým kandidátem na zisk jedné z medailí, ne-li rovnou té zlaté, potom to na běžecké trati 800 metrů byla jednoznačně naše Ludmila Formanová. Kdo jiný by měl zvítězit, než tehdy úřadující, navíc hned dvojnásobná(!), mistryně světa. Ano, Ludmila Formanová tehdy v roce 1999, rok před olympiádou, ovládla nejen březnové halové mistrovství světa v japonském Maebaši, ale i následný srpnový světový šampionát pod otevřeným nebem ve španělské Seville, když se její, dnes již legendární, úspěšný útok na zlato v cílové rovince z průběžné čtvrté(!) pozice nesmazatelně zapsal do historie světové atletiky.
Přestože od třetího běhu (z celkových pěti) v rámci olympijských kvalifikačních rozběhů na 800 metrů, konaného 22. září 2000, ve kterém právě Ludmila Formanová nastoupila, uplynulo již téměř 21 let, výraz v její tváři, v jejích očích, poté co byla nucena kvůli zranění kotníku cca půl kola před cílem ze závodu odstoupit, si zcela zřetelně vybavuji dodnes a vlastně si ho budu pamatovat již navždy. Bylo v něm totiž tolik smutku, tolik zklamání, tolik bolesti a utrpení, že jsem se tehdy skutečně až "fyzicky" lekl. V hlavě mi totiž okamžitě proběhla myšlenka, že tohle znamená opravdu konec. Ovšem nikoliv konec nadějí na případné olympijské zlato, ten byl logický, nýbrž faktický konec celé její dosavadní úspěšné kariéry. Ano, tak intenzivně jsem to v tu chvíli v sobě vnímal a prožíval. Bohužel, jak následná léta kariéry Ludmily Formanové ukázala, nebyl tento můj tehdejší pocit nakonec daleko od pravdy...
Zatímco zklamání všech fanoušků z odstoupení jedné z největších favoritek na zlatou medaili bylo značné, současně ovšem začalo, zcela nenápadně a bez povšimnutí, "pod povrchem" případných budoucích silných olympijských příběhů "bublat" něco, co mělo všem fanouškům české atletiky jejich momentální zklamání v průběhu následujících dnů zmírnit, částečně vykompenzovat. Jenom o pár minut později po Lídě Formanové totiž do posledního pátého běhu kvalifikačních rozběhů nastoupila Helena Fuchsová, což mohlo být i pro mnohé "znalce" atletiky velkým překvapením, neboť ani sama Helena, do té doby specialistka výhradně na trať 400 metrů, do posledních okamžiků netušila, jakou trať na olympiádě vlastně absolvuje, zda 400 metrů, či 800 metrů. Ještě dva dny před zahájením kvalifikace třeba oficiální materiály k programu atletických soutěží uváděly jméno Heleny Fuchsové v "kolonce" pro rozběhy právě na 400 metrů. Konečné rozhodnutí Helenina trenéra Ladislava Kárského o její nominaci právě na trať 800 metrů se ovšem ukázalo jako správné. Helena ve svém rozběhu, který byl ze všech pěti rozběhů ten vůbec nejrychlejší, nejenže vylepšila svoje sezónní maximum, ale do semifinálových běhů postoupila s celkově třetím nejlepším časem ze všech jejich účastnic! Již to jí dávalo velkou naději na splnění svého olympijského plánu a snu, postoupit až do finále.
Postupový klíč ze semifinále (konaného hned následující den) do finále byl následující: z každého z obou semifinálových běhů postoupí do finále vždy pouze nejlepší tři závodnice v pořadí, na kompletní finálovou osmičku je potom doplní další dvě závodnice v pořadí s nejlepšími časy. Na první pohled možná ne až tak významnou, ale ve skutečnosti hodně důležitou výhodou pro Helenu bylo to, že startovala až ve druhém běhu, tudíž na základě výsledků prvního běhu přesně věděla, jaký konkrétní čas k postupu potřebuje. Helena ovšem neponechala nic náhodě a celé semifinále zvládla bravurně a v dobrém slova smyslu až "profesorsky". Ze své čtvrté dráhy seběhla k mantinelu jako první a z postu vedoucí závodnice si téměř až do samotného závěru hlídala svou postupovou pozici. Svým výsledným časem Helena nejenže opětovně vylepšila svoje sezónní maximum, stejně jako v rozběhu, ale dokonce jen nepatrně zaostala za svým osobním rekordem. Po závodě, již s úsměvem, sebe sama kárala za to, že nebýt jejího takticky "vypuštěného" závěru, kdy si již výhradně hlídala své třetí postupové místo, mohl z toho být v pohodě "osobák" a že to patrně s tím svým "vypuštěním" přehnala. S nadsázkou poté ještě dodala, že to nejspíš od svého trenéra pěkně "schytá". Mimochodem, právě tento její druhý semifinálový běh byl opět tím nejrychlejším a kromě prvních tří automaticky postupujících závodnic z něj do finále postoupily i v pořadí čtvrtá a pátá závodnice. Ba co víc, Helena postoupila do finále opět s celkově třetím nejlepším zaběhnutým časem ze všech semifinalistek!
Sen o olympijském finále, konaném o další dva dny později, 25. září 2000, se tedy Heleně vyplnil. Vždy, když si pouštím video se záznamem finále, jsem na Helenu, za její způsob boje v něm, skutečně pyšný, hrdý. Přestože tušila že na ty úplně top běžkyně nestačí a logicky ani stačit nemůže, neboť jejich osobní maxima byla o dvě až o dvě a půl sekundy lepší, než ta její, přesto se do finále vrhla po hlavě a zcela neohroženě. Její odhodlanost a zarputilost jsou pro mě, při vědomí toho, že se pouští do fakticky předem prohraného boje, na jednu stranu úchvatné, obdivuhodné a zároveň nově, v souvislosti s jejím předčasným odchodem, i dojemné...
Helena startovala ve finále z první dráhy, čímž "ušetřila" případné metry navíc nutné k seběhnutí k mantinelu ze vzdálenějších drah s vyššími čísly. Nejenže této "výhody" využila, ale díky svým tempařským schopnostem z tratí na 400 metrů byla, stejně jako v semifinále, i po seběhnutí všech závodnic k mantinelu v čele závodu. A nejen to, Helena prakticky tři čtvrtiny závodu udávala jeho tempo, jeho ráz, neboť i nadále běžela v jeho čele! Nástupu, cca 200 metrů před cílem, a následnému drtivému finiši hvězdného tria Maria Mutolaová (Mosambik), Stephanie Grafová (Rakousko) a Kelly Holmesová (Velká Británie), ale již odolat nešlo. Na cílové šachovnci se před Helenu dostala ještě Brigita Langerholcová ze Slovinska, ale i tak bylo konečné páté místo naprosto fantastické, navíc v opětovně vylepšeném sezónním maximu a dokonce v novém osobním rekordu! Helena zkrátka načasovala svou olympijskou formu naprosto ideálně, co více si přát.
Mimochodem, že to "děvčata" v tomto olympijském finále opravdu "napálila" a tzv. se s ničím "nemazala", o tom svědčí i to, že si v něm první v pořadí Maria Mutolaová zaběhla svoje sezónní maximum, druhá v pořadí Stephanie Grafová svůj osobní rekord a dokonce národní rakouský rekord, třetí v pořadí Kelly Holmesová svoje sezónní maximum, čtvrtá v pořadí Brigita Langerholcová svůj osobní rekord a také slovinský národní rekord a ještě šestá v pořadí, Kubánka Zulia Calatayudová, svůj osobní rekord! K vlastnímu průběhu finále potom samotná Helena s úsměvem a s nadsázkou poznamenala, vzhledem k tomu, že šlo fakticky o její první "velký" finálový závod na trati 800 metrů, že sice mohla případně i získat medaili, ale že jako "nezkušený pětatřicetiletý zajíc" přepálila tempo na prvních 400 metrech a v závěru jí tak již chybělo více sil.
Osobně považuji páté místo ve finále běhu žen na 800 metrů na olympiádě v Sydney v roce 2000 za malý atletický zázrak, za takové pomyslné malé "Nagano" v podání Heleny Fuchsové a přestože jí to tehdy medailově tzv. "necinklo", řadím tento její úspěch minimálně na stejnou úroveň jako její stříbrnou medaili z mistrovství Evropy pod otevřeným nebem v Budapešti v roce 1998 v běhu na 400 metrů, zaběhnutém navíc ve fantastickém čase 50,21 sekundy. Mimochodem, jsou to právě osobní rekordy Heleny Fuchsové na tratích 800 a 400 metrů, které si právem zaslouží velký respekt a jednoznačně dokazují to, jak velkou závodnicí Helena byla. V historických tabulkách české atletiky v běhu na 800 metrů patří jejímu času 1:58,56 minuty právě z olympijského finále v Sydney páté místo a ve světových tabulkách aktuálně 205. místo, přičemž za posledních téměř 21 let dosud žádná jiná česká běžkyně tento její čas nepřekonala. Ještě lépe si stojí v dlouhodobých tabulkách v běhu na 400 metrů, kde její čas 50,21 sekundy zaujímá dokonce třetí místo, hned za Jarmilou Kratochvílovou a Taťánou Kocembovou, a v rámci historických světových tabulek je aktuálně na obdivuhodném 115. místě, přičemž za posledních téměř 23 let ho dosud žádná jiná česká běžkyně nedokázala překonat.
Helena Fuchsová patří v mých vzpomínkách k jedinečné běžecké "partě", kterou v devadesátých letech minulého století spoluvytvářela s Ludmilou Formanovou, Hanou Benešovou, či Naděždou Koštovalovou. Zůstává pro mě synonymem bojovnosti, vytrvalosti, pevné vůle a nezdolné píle. Zároveň je pro mě každodenní inspirací v tom, že člověk se může sportu věnovat, respektive s ním začít, kdykoliv, v jakémkoliv věku, klidně i tzv. "na stará kolena". Nejen za to jí patří můj velký a upřímný dík. Nejen za to si vzpomínku na ni uchovám navždy ve svém srdci.
Odpočívejte v pokoji, paní Heleno...
