Britská stařenka volila brexit, teď je v šoku. Myslela, že hlasuje za pokácení staré vrby!

92letá Ruth Gardenerová - čtyřnásobná matka, osminásobná babička a dvanáctinásobná prababička z městečka Wansford ve střední Anglii, prožila minulý pátek pravděpodobně největší šok svého dlouhého a na zážitky bohatého života. 

Když se zhruba v půl deváté ráno z televizního zpravodajství dozvěděla, že Velká Británie - na základě právě skončeného hlasování, opouští EU, krve byste se v ní nedořezali! 

"Nechápu to," začíná svoje trpké vyprávění plačící paní Ruth a v ruce svírá zarámovanou fotografii své aktuálně nejoblíbenější evropské političky, německé kancléřky Angely Merkelové...

"Žila jsem v přesvědčení, že jde o naše místní referendum, zda pokácet vrbu v našem městském parku, či nikoliv. Strom je to krásný, majestátný, což o to, ale zevnitř je již celý vyhnilý a pro svoje okolí tudíž velice nebezpečný. Když jsem se tedy měla rozhodnout, zda by měla vrba v parku zůstat (angl. "remain" - pozn. autora), či zda by měla park opustit (angl. "leave" - pozn. autora), neváhala jsem ani na vteřinu a hlasovala pro její odstranění. Víte, co by to bylo za tragédii, kdyby na někoho spadla? Jistě, bude mi to líto, vždyť jsem si pod ní hrála už jako malé děcko, ale nedá se nic dělat. Bezpečnost a zdraví občanů města je na prvním místě," vysvětluje paní Ruth a pokračuje.

"Kdybych jenom tušila, že jde ve skutečnosti o hlasování o tom, zda Velká Británie vystoupí z EU, či nikoliv, v životě by mě nenapadlo hlasovat pro náš odchod z unie. V životě ne! Vždyť já pro Evropskou unii dýchám každou vteřinu svého života!" vysvětluje zoufalá paní Ruth a na důkaz svých slov přináší ze svého nočního stolku zarámovanou fotografii svého aktuálně druhého nejoblíbenějšího evropského politika, předsedy Evropské komise Jean-Claude Junckera...

"Ale to není ani zdaleka všechno," pokračuje paní Ruth. "Představte si, že se můj nejmladší vnuk, 22letý James, spletl také! K hlasování o brexitu šel totiž v domnění, že se jedná o referendum jejich univerzity o celoplošném zákazu automatů na colové nápoje v areálu univerzity! James je studentem politologie a sociologie a v budoucnu by rád pracoval v samotném centru EU, v Bruselu, kde by chtěl mít na starosti přerozdělování dotací a uprchlíků do ostatních členských zemí EU. Je to abnormálně inteligentní, skoro až geniální chlapec a vidíte, i přesto se i on nechal poplést a hlasoval omylem, z nevědomosti, pro brexit!"

Půjčuji paní Gardenerové svůj vlastní kapesník, aby si jím otřela slzy na tvářích (ten svůj má od slz již zcela promočený) a ona na závěr našeho setkání dodává.

"Nejvíce je mi ale líto těch chudáků z východoanglického Bostonu. Tisíce z nich hlasovaly pro brexit omylem, a to jenom proto, že žili v přesvědčení, že se v místním referendu vyjadřují ke zbourání bývalého továrního komína, hyzdícího po celá desetiletí samotné centrum města. Ti si teď musejí vzteky trhat vlasy na hlavě, takhle fatálně se zmýlit!"

Beru paní Gardenerovou za ruku, pohladím ji po tváři a snažím se ji na závěr našeho setkání podpořit, uklidnit.

"I přes to všechno špatné, co se v posledních dnech událo, mám pro Vás nakonec přece jenom dobré zprávy, paní Ruth. Všichni tito pomýlení voliči (a dnes již víme, že jich po celé Británii byly statisíce až miliony - pozn. autora), kteří ze své vlastní nevědomosti hlasovali pro brexit, nyní podepisují petici za to, aby celé referendum bylo prohlášeno za neplatné. Představte si, že jich jsou již přes tři miliony a nové podpisy stále přibývají!"

Paní Ruth se na mě nevěřícně podívá a já na její tváři spatřím poprvé nefalšovaný úsměv.

"Přes tři miliony? Opravdu? Tak to je skvělé! Hned mám lepší náladu. Díky moc!"

Loučím se s paní Gardenerovou a odcházím na místní nádraží, na vlak do Londýna, abych včas stihl svoje letadlo do Prahy a především, abych nezmeškal naši redakční uzávěrku. Těsně před svým odletem se na letišti ještě míjím se svými redakčními kolegy. Poznávám je již z dálky, do Británie tentokrát dorazili úplně všichni. Oldřich Mánert, Anna Barochová, Zdeňka Trachtová... Jsou tady opravdu všichni. Vlastně ne! Někoho přece jenom postrádám.

"Luboš s vámi nepřiletěl?" obracím se hned vzápětí na Aničku. 

"Bohužel ne. Luboš Palata se psychicky zhroutil a je v pracovní neschopnosti," vysvětluje mi  zdrceně Anna. "Zkolaboval ještě v průběhu sčítání hlasů, někdy kolem půl páté ráno. Nebylo to pro něj vůbec jednoduché, celé to vnímal jako zradu, tolik věřil, že k brexitu nedojde. Bylo mi ho moc líto, tohle si opravdu nezasloužil."

"To chápu. Pro nikoho z nás to není jednoduché," soucítím s Annou. "Ale vidím mezi vámi novou tvář, kdopak to je, Aničko?"

"To je nová posila týmu, náš nový "kádr", Michal Bělka. Mimochodem, moc velký talent!"

"Aha, nová, mladá krev. To je skvělé, to je potřeba. Tak ať se vám tady všem daří!" loučím se se svými redakčními kolegy a v duchu tuším, že to v této zbrusu "nové" Velké Británii - v "Británii po brexitu", nebudou mít vůbec jednoduché. Zároveň však vím, že tuto nelehkou zpravodajskou misi zvládnou tak, jak to umějí pouze oni, tedy na velkou podtrženou jedničku. 

Jsou to totiž velcí profesionálové a v novinařině jsou dobří. Hodně dobří.

Vlastně, ti nejlepší...