Přesně takto se zeptala asi osmiletá holčička svojí babičky, když potkaly mě a dlouhosrstého jezevčíka Albiho, kterého jsem dnes vzal na procházku, protože mě o to poprosila moje babička, které Albi patří...
To slůvko "vzal" z předchozí věty je velmi důležité. Albiho jsem na procházku skutečně musel vzít... do náruče. Sedmiletý hnědosrstý jezevčík Albi totiž v úterý odpoledne ochrnul na obě zadní nožičky...
Vlastně jsem byl dnes na návštěvě u babičky jen kvůli Albimu. A vlastně i kvůli babičce. Po dlouhé době jsem ji viděl brečet. Od úterý nejedla a vypadala velmi špatně. Snažil jsem se být silný a spíš ji povzbudit. Nabídl jsem ji, že tedy vezmu Albiho na procházku ven.
"To budeš hodnej, Filipe. Děkuju ti." Vzal jsem tedy Albiho do náručí a vynesl ho na palouček před dům sousedů. Albi vrtěl spokojeně hlavičkou a ze všech sil se snažil běhat po trávě, ale... nešlo mu to. Svoje bezvládné zadní nožky prostě neměl sílu utáhnout. Když se na mě typickýma psíma očima smutně podíval, jakoby mi chtěl říct: "Proč to nejde? Pomoz mi, prosím." Neudržel jsem se a rozbrečel se...
Do toho za sebou slyším onen dětský hlásek a nevinnou otázku: "Babi, proč ten pán brečí...?" Otočím se za hlasem a vidím sousedku s její vnučkou, která k ní jezdí na prázdniny. Sousedka se smutně podívala na Albiho, potom na mě a taktně přešla otázku své vnučky mlčením...
Ještě chvíli jsem brečel, skoro půl hodiny jsem čekal než mi oschnou oči od slz a teprve potom jsem vešel s Albim v náručí do obýváku babičky.
"Běhal jako srnka, babi!" řekl jsem s úsměvem, abych babičku alespoň trochu potěšil a ona se konečně rozesmála.
"Opravdu?" vykřikla a začala se s Albim mazlit.
Já jsem v ten moment vyběhl ven na zahradu a tam jsem se... rozbrečel podruhé. Lhaní mi totiž nikdy nešlo...
