Já nic, já Ransdorf

Miloslav Ransdorf má problém. V tom problému se prolínají švýcarští bankéři, iniciály tajemných přátel, „jejichžjménosenesmívyslovit“, a nacistické zlato.

Tahle na první pohled docela slušná filmová detektivka má ale reálný základ v člověku, kterého posledních dvacet šest let živí politika a kterému zřejmě ani nadstandardní příjmy nestačí. Ale do Houstonu tentokrát kosmonaut Ransdorf volat asi nebude.

Český národ se (útrpně) baví. Něco takového naše země v celé své novodobé historii ještě nezažila. Kauza Ransdorf je asi lepší než Rathova krabice s vínem, je dokonce mnohem lepší, než Lukáš Pavlásek v sobotní StarDance. A to už je co říct. Při pozornějším pohledu by nás ale spíše mělo mrazit.

Tak zaprvé: Miloslav Ransdorf je člověk, který se posledních dvacet šest let živí politikou. A to docela dobře. Od roku 1990 až do roku 2004 seděl v Poslanecké sněmovně, od roku 2004 až dodnes pak v bruselském Europarlamentu. Je to tedy člověk, který během významné části svého aktivního života pobírá nadstandardní plat, na který se mu až do roku 2010 skládali čeští daňoví poplatníci.

Za druhé: Miloslav Ransdorf je člověk, který kolem sebe vždy šířil auru „pokrokového a moderního komunisty“, polyglota hovořícího několika jazyky (on sám přiznává devět, někteří ale tvrdí, že toto číslo je mnohem vyšší) a také člověka, který svou profesní dráhu začínal ve slavném prognostickém ústavu po boku Václava Klause a Miloše Zemana (rozuměj, „jsem opravdu docela chytrej, mí milovaní voliči“)

Za třetí: Miloslav Ransdorf se do problémů s financemi nedostal poprvé. Již před třemi lety byla na jeho majetek uvalena exekuce kvůli nesplácení dluhů. O rok později jen o vlásek unikl dražbě svého pražského domu tím, že prodal byt, který si koupila šéfka jeho europoslanecké kanceláře. Na zbytek úhrady dluhu si nicméně opět půjčil. Také kroutíte hlavou, jak se může člověk Ransdorfova formátu (viz „zadruhé“) a příjmů (viz za prvé) dostat do dluhové pasti?

Za čtvrté: okolnosti Ransdorfova čtvrtečního zatčení jsou přinejmenším podivné. Média a aktéři kauzy přicházejí s pohádkami, za které by se nestyděl ani nejlepší hollywoodský scénárista. Objevila se spekulace o tom, že majitelem bankovního účtu je potomek nacistického pohlavára, sám Ransdorf čtyři dny po svém propuštění nezvedal telefony a slehla se po něm zem. V písemném vyjádření, které zveřejnil teprve včera, se to hemží iniciálami „přátel“, kterým chtěl Ransdorf pouze vypomoci „přátelskou službou“.

To, že se u takové „přátelské služby“ nakonec objeví falešné dokumenty a policie, tedy nikoho nemůže překvapit. Fakt, že se politický rutinér, polyglot a kandidát věd snaží v politicky neutrálním Švýcarsku z problému „vybruslit“ přes svou europoslaneckou imunitu, která mu je v nečlenském státě EU samozřejmě úplně nanic, už ale vykouzlí jen pobavený úsměv.

Národ čeká na rozuzlení tohoto příběhu. V případě krabice od vína putoval hejtman Rath do kriminálu. I Lukáš Pavlásek se zřejmě se StarDance příští týden rozloučí. Jak se ale zachová Ransdorf i jeho politická Alma mater je zatím ve hvězdách. K případu se totiž až doposud nikdo z dotčených jednoznačně nevyjádřil.

Ať již jsou okolností případu Ransdorf jakékoliv, jisté je jedno: europoslanec – a je zcela jedno, jaké politické názory zastává – by měl být nezpochybnitelnou autoritou. Je to posel své země a to, jakým způsobem svou vlast reprezentuje, se odráží v tom, jak na tuto vlast pohlíží zbytek světa.

Miloslav Ransdorf od konce minulého týdne figuruje jako zprostředkovatel velmi podezřelé finanční transakce a je spojován s ještě podezřelejšími kontakty. Vůbec nechci v tuto chvíli nad kauzou vynášet nějaké názory a soudy. Jen si ale přesto myslím, že Europoslanec by měl hájit a prosazovat úplně jiné zájmy úplně jiných lidí úplně někde jinde. A boxerským žargonem řečeno, bez ohledu na to, jak dále se kauza bude vyvíjet, dosavadní blamáž je zcela postačující k tomu, aby z Ransdorfova rohu přilétl do Euroringu ručník.