Na školách se má učit. A odpovědnost za ně musí mít kraje

Naše školství se bezesporu potýká s řadou problémů. Mezinárodní srovnávací testy ukazují pokles úrovně žáků základních a středních škol oproti devadesátým létům. Navíc je více než padesát procent absolventů středních škol přijímáno do vysokoškolského studia, a to se samozřejmě podepisuje i na jeho kvalitě, a následně v uplatnění absolventů. Navíc jsou vysokoškolské obory obsazovány velmi disproporčně a v některých technických oborech je absolventů kritický nedostatek, zatímco v jiných se tisícovky mladých lidí s čerstvým diplomem nemohou uchytit.

K vyřešení problémů, o kterých se dlouhá léta mluví, se občas udělá nějaká hurá akce typu státních maturit, za které se vyhodily s pochybnými výsledky stamiliony korun, a přitom chybí prostředky na to, aby se alespoň trochu přilepšilo učitelům. Ti jsou navíc společně s vedením škol zatěžováni obrovskou administrativou v souvislosti s řešením různých projektových činností a zejména ředitelé tak už prakticky nemají prostor skutečně dohlížet na kvalitu vzdělávacího procesu.

Když k tomu připočteme fakt, že v důsledku nestabilní demografické křivky dochází k nerovnoměrnému vytěžování školních kapacit, kdy jsou třídy narvané a za pár let poloprázdné (nemluvě o tom, že existují školy, o které není zájem a v těch se projevuje řada dalších problémů, souvisejících už spíše se sociální politikou), vyjde nám, že v českém školství je opravdu co napravovat.

Základním řešením je přesunutí odpovědnosti za fungování školy na kraje a obce. Ty mohou mnohem snáz regulovat kapacitu škol, v případně mateřských škol reagovat případně zavedením jiných opatření (firemní školky, atd.). Kraj u škol základních a středních a stát u vysokých musí mít dostatek pravomocí k regulaci škol (včetně utlumení neperspektivních oborů, generujících každoročně mnoho nezaměstnaných).

Školám je nezbytně nutné ulevit na administrativní zátěži, zejména při čerpání prostředků z evropských programů. Je třeba mít na paměti, že ve škole se má především učit. Rovněž musí přestat neustálé reformy a situace na školách se musí stabilizovat.

Školy musí na všech úrovních jít s dobou a být pro žáky atraktivní. Na středních školách má proto smysl pracovat s učebními texty v elektronické podobě, už proto, že nákup učebnic začíná být pro rodiny finančním problémem.

Místo plošného testování žáků, které přináší řadu problémů, je třeba se vrátit k systému pevně stanovených standardů znalostí pro žáky jednotlivých ročníků. Jejich dodržování na školách musí být kontrolováno, důsledně, ale standardní cestou České školní inspekce. Státní část maturitní zkoušky by měla být maximálně úsporná, rozsáhlé plošné testování na nižších úrovních, se kterým je nyní experimentováno, je třeba zrušit úplně.

Různí zřizovatelé škol by měli mít od státu nárok na stejný přístup, vyvážená práva a povinnosti. Je třeba věnovat pozornost i speciálnímu školství, neboť v případě žáků s tělesným, mentálním nebo kombinovaným postižením často není možná integrace do běžného kolektivu.