Kukuřice - žrádlo pro železnou krávu

Budou obce platit „feudální desátky“ jako důsledek podnikání zemědělců v energetickém průmyslu? Budou obce nuceny téměř pravidelně vynakládat finanční prostředky na obnovu svého zbytečně poničeného majetku za to, že jiný pěstuje kukuřici do bioplynek? Je spravedlivé, že jeden subjekt má zisk na úkor toho druhého, kterému vzniká škoda?

 Ještě řadu dalších podobných otázek bychom si mohli položit. Jisté je, že obrovské lány kukuřice, která se pěstuje za zelenou naftu a následně se používá „jako krmení pro železnou krávu“ je stejně podivná činnost, jako pěstování řepky a její přidávání do pohonných hmot. Pochopil bych, kdyby se v bioplynových stanicích likvidoval především zbytkový biologický odpad, prasečí kejda a další hmota jinak nevyužitelná, ale vynakládat energii na výrobu energie, to mi nepřipadá normální. Navíc již bylo výzkumem, který provedla Jihočeská univerzita prokázáno, že i ten digestát (tuhý zbytek po vyhnití se sníženým obsahem biologicky rozložitelných látek), kterým se měly zpětně vylepšovat půdní vlastnosti polí, je hnojivem spíše minerálním, než organickým. Organická hmota se z polí odváží a zpět se nevrací téměř nic. Staří sedláci se musí v hrobě obracet. Je to začarovaný kruh. Doplácí na něj především celá naše společnost. Stát vynakládá velké finanční prostředky a dotuje zemědělce, kteří za tyto peníze prapodivně hospodaří a poškozují zemědělskou půdu, následně vodní erozí působí škody obcím a občanům. Obce pak prosí kraje a stát, aby jim finančně pomohl, protože na stále se opakující škody nemají dostatek vlastních peněz. Ve finále je to jako kdybyste si platili zloděje za to, že vás vykrade. Co donutí zemědělce, aby nepůsobili škodu druhým? Znám jediný účinný způsob. Těm, kteří hospodaří v krajině bezohledně sebrat dotace a nekompromisně po nich požadovat, aby za způsobené škody nesli hmotnou odpovědnost.  To potvrdil u soudu i zástupce Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd ČR, který řekl: „Všechny prostředky vynaložené na budování protipovodňových opatření v krajině jsou proinvestovány zbytečně a nebylo by jich třeba, kdyby zemědělci hospodařili v krajině odpovědně a ohleduplně.“