Čtvrtý díl o tom, jak to možno také popsat

Společenské postavení ženy není dáno biologickou předurčeností, ale kulturním vývojem. 

Filmově definovaný feminismus je nejenom nástrojem zotročení, 
ale i nástrojem předurčeným k sebelikvidaci. 

Takto pojatý film nepřiznává ženě právo být subjektem, demonstruje 
způsob, jak nevědomí patriarchální společnosti strukturuje filmovou formu. 

Žena na plátně zůstává pouhou ikonou – objektem mužského zájmu, na kterém v plném souznění střídavě spočívají oči mužského hrdiny a mužského diváka.

Ten prožívá nejen vizuální potěšení, ale zároveň z psychoanalytického hlediska i úzkost z možné kastrace

(v symbolické rovině psychoanalýzy představuje žena kastrovaného muže). 

Pohled mužského hrdiny je překonán navázáním přímého kontaktu mezi divákem a ženou objektem. 

"Krása ženy jako objektu a prostor plátna spolu srůstají. 
Ona je dokonalým produktem, jehož tělo, rozmělňováno detaily, představuje obsah filmu 

Proto vidím, že vliv reklamy dopadá s vyšší účinností na ženy.

To se ovšem později projeví její doslova předpojatostí k věcem, které se tak primitivně snadno opakují, jako je třeba vyrušování od dětí. 

Vedleším efektem je akceptování nesmyslu, například, že uvedená sloučenina něco "silanizuje",

že vlasy se mohou "hydratovat" navzdory tomu, že je to technicky vzato nemožné a tak dále.