Zrození elektrického křesla z ducha reklamy

aneb Jak Edison nechal zwestinghousovat Kemmelera, který sekerou umlátil svou manželku. Humanita má nové jméno: 300 silných voltů střídavého proudu, radovaly se americké noviny.

Vteřinová ručička na velkých hodinách neúprosně ukrajuje čas. Potom kat zatáhne za páku. Kdyby odsouzence nedržely popruhy, elektrický proud, který právě začal procházet jeho tělem by ho vymrštil na metry daleko. Popravčí místností se šíří puch spáleného masa. Světla ve věznici pohasínají a rozsvěcejí se. To je smrt na elektrickém křesle, výdobytku reklamního boje Thomase Alvy Edisona s Georgem Westinghousem.

Elektrické křeslo se zrodilo z podnikavého ducha pokroku, reprezentovaného na sklonku předminulého století především Amerikou. V roce 1882 otevřel Thomas Alva Edison v newyorské Pearl Street první elektrárnu. Poskytovala osvětlení celé obchodní a finanční čtvrti města. O čtyři roky se vynořila konkurence. George Westinghouse založil elektrárenskou společnost, která dodávala proud městu Great Barrington. Tím začal velký boj mezi dvěma technologickými koncepcemi, střídavým a stejnosměrným proudem.

Protože Westinghousův střídavý proud byl levnější a snáz se využíval, začal Edison poznenáhlu trácet podíl na trhu. Pod tlakem akcionářů se rozhodl k akci. Zahájil velkou reklamní show, kterou chtěl dokázat nebezpečnost střídavého proudu. Předpokládal, že pokud se mu podaří vylíčit Westinghousovu elektřinu v nejčernějších barvách, domácnosti se vrátí k jeho, Edisonovu, stejnosměrnému proudu.

Epický boj zahájil v roce 1888 článek Harolda Browna v New York Evening Postu.

„Továrníci a průmyslníci se spikli,“ tvrdil Brown. „Kladou své finanční zájmy nad bezpečnost uživatelů.“

„Harold Brown nemá technickou kvalifikaci, která by ho opravňovala vynášet takové soudy,“ oplatil mu výpad osobně George Westinghouse.

Po slovech musely ke slovu přijít činy.

V přímé spolupráci s Edisonem zahájil Brown poněkud cirkusové turné po Spojených státech. V jeho rámci mohli místní činitelé, hodnostáři, úředníci, žurnalisté a ostatní seběhnuvší se shlédnout pozoruhodné představení. Harold Brown střídavým proudem usmrcoval kočky, psy, opice a dokonce i koně.

„Zvířata přežijí zásah bezpečným Edisonovým proudem i při napětí tisíc voltů,“ triumfoval. „U Westinghousova střídavého stačí k smrti voltů pouhých tři sta!“

Při závěrečné tiskové konferenci, konané v Columbii, před novináři střídavým proudem sprovodil ze světa osmatřicetikilogramového psa.

„Střídavý proud se hodí jen k likvidaci psů u pohodného,“ konstatoval s uspokojením, „k zabíjení zvířat na jatkách – a k popravování zločinců.“

Páně Brownova výroku si povšimli radní ctihodného města New Yorku. Ti se totiž právě v této době zabývali hledáním humánnějšího způsobu popravy, než bylo do té doby obvyklé věšení. Nevedla je k tomu ani tak humanita sama,jako spíš znechucení veřejnosti nad sérií zpackaných exekucí. Při jedné z nich popravčí špatně vypočítal délku provazu, který byl příliš krátký. Nešťastnému odsouzenému se nepovedlo zlomit krční obratle; dvacet minut sebou zmítal v propadle, než se udusil vlastními slinami.

Radní četli noviny: v nich se dozvěděli nejen o Brownových představeních, ale také o smrti pana Samuela Smithe z Bufala, způsobené elektrickým proudem.

„Jeho náhodný skon byl rychlý a bezbolestný, neboť pan Smith měl na tváři pokojný výraz,“ konstatovali žurnalisté a dodali, že jen v letech 1883 a 1888 došlo k 250 takovým úmrtím.

Edison, který byl zastáncem zrušení trestu smrti, zavětřil příležitost konečně velkého konkurenta zadupat do země.

Slavný vynálezce došel k přesvědčení, že musí newyorskou komisi přesvědčit o tom, že střídavý proud je smrtící a bezbolestný. Speciálně za tímto účelem nařídil dopravit z Thajska půltucet velkých orangutánů a v pitoreskním reklamním představení je dal před radními odpravit Westinghouseovým proudem.

„Pochmurná ceremonie umožnila zákonodárcům vstoupit do zázračného světa elektřiny,“ popisuje velký historik trestu smrti Martin Monestier. „Lékaři odpovídali na dotazy příznivě a prohlašovali, že smrt elektrickým proudem způsobuje okamžitý skon zástavou srdce a paralyzováním dýchacího aparátu. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že poprava elektřinou není v rozporu s ústavními dodatky, zakazujícími zabíjet krutým a nelidským způsobem.“

Humanita amerického střihu konečně zvítězila 4. června 1889, kdy stát New York začlenil popravu elektrickým proudem do svého zákonodárství. Hlavním technickým poradcem se nemohl stát nikdo jiný, než nám už známý pan Harold Brown.

„Jsme u konce, zakrátko vstoupí Westinghousův proud do povědomí jako proud zabiják,“ radovali se Brown, Edison a jejich nový společník, doktor George Fell.

Westinghouse se pochopitelně bránil. Upozornil soud, že Brown v Edisonových službách sleduje jediný cíl: „Chce vyděsit veřejnost a přesvědčit ji, že se můj střídavý proud nehodí k použití v domácnosti,“ argumentoval.

Soud mu nedal za pravdu – přestože (nebo právě proto), že ji měl.

Pochybné cti stát se prvním popraveným „moderním a přitom humánním způsobem“ se dostalo Francisu Kemmelerovi, který své ženě rozpoltil hlavu sekyrou. Advokáty mu platil Westinghouse – ale všechno bylo marné.

6. dubna 1890 v půl sedmé ráno vstoupil Kemmeler do popravčí komory věznice Auburn. Oholili ho a svlékli do spodků.

„Dejte si na čas a udělejte to pořádně,“ řekl řediteli věznice.

Pak, už před shromážděnými novináři, lékaři a fyziky, požádal kata, aby mu utáhl elektrodu.

„Zdá se mi volná,“ řekl.

Potom dostal, přivázaný k těžké dřevěné židli, první sedmnáctisekundový výboj o údajně dostatečné síle tři sta voltů. Kemmeler sebou začal prudce škubat; ačkoliv židle byla těžké, nebezpečně poskakovala a zdálo se, že i s popravovaným spadne. Odsouzenec stále žil a pohyboval rty. Proud jeho tělem probíhal další tři minuty. Kůže mu zčervenala, pak začala hořet a místnost i svědky zahalil sírově žlutý páchnoucí dým. Při třetím dlouhém výboji po Kemmelerových zádech „probíhal tam a zpátky modravý plamínek,“ jak se vyjádřil jeden ze svědků.

„Nakonec byl odsouzenec konečně tak laskav a zemřel,“ shrnuje Martin Monestier. „Při ohledání bylo konstatováno, že mozek vypadá jako spálený kus koláče, krev v hlavě se spekla na uhel a že má úplně spálená záda. Dva lékaři oficiálně prohlásili, že odsouzenec netrpěl.“

Edison nechal v tisku triumfálně prohlásit, že „věda učinila krok k vyšší civilizaci,“ a také že „Kemmeler byl westinghousován.“

Komise soudních lékařů přesto cítila pochybnosti a vyzvala Edisona a Browna k nápravě. Sám Edison dal podnět k experimentálním exekucím.

„Při těchto legálních popravách byly elektrody umístěny nikoliv na hlavě a lýtku odsouzence, ale na rukou,“ říká Monestier. „Byly ty obzvlášť kruté popravy… několik odsouzenců se nepovedlo zabít a popraveni byli teprve, když se elektrody umístily na hlavu.“

I přes další a další svědectví o nevydařených popravách se elektrické křeslo od roku 1890 nikdy nepřestalo používat. Jen v minulém století přitom američtí profesoři Hugh Bedau a Michael Radelet napočítali 394 nevinně odsouzených za hrdelní zločiny. Třiadvacet z nich skončilo právě na elektrickém křesle.

Střídavý proud přes Edisonovu snahu stejnosměrný z domácností nakonec vytlačil.