Zpráva z tisku: Evropská komise chce do dvou let vypracovat závazná pravidla pro chov hmyzu. Pojídání hmyzu, entomofágie, by v budoucnu mělo nejen obohatit náš jídelníček, ale také vyřešit problém hladovění zejména v zemích Afrického rohu.
Rodinné návštěvy nemám dvakrát v lásce. Většinou nám ti lidé u sebe podstrčí v talířích hezky aranžované zbytky a od nás na oplátku čekají, že je nakrmíme kaviárem a křepelčími vejci. Nejhorší to bývá u Hrubých, protože Milan je přičinlivý. Z toho, jak se mu při včerejší návštěvě horečně leskly oči jsme usoudili, že buď objevil nový podnikatelský záměr, nebo zase začal brát ty prášky na povzbuzení chuti k myšlení.
Nutno poznamenat, že večeře se tentokrát vyvedla. Všechno to bylo takové různě pražené, křupavé a zajímavě okořeněné. Anně, která vystudovala policejní univerzitu, to hned bylo podezřelé. Mně se prostě dělaly boule za ušima a pokřupávání večeře hezky ladilo s tím, jak mi loupalo v pantech.
Po večeři jsme usedli ke kávě a zapálili jsme si cigarety.
„A teď s pravdou ven,“ udeřila na Milana Anna. „Co jsme to jedli?“
Milan se ošil v křesle. Zatímco mně bylo jasné, že se přejedl, Anna hned věděla, že se touží přiznat.
„Tak jim to přece řekni,“ ozvala se hostitelka.
Uvědomil jsem si, že ačkoliv obvykle vůbec nepřestává mluvit, dnes promluvila kromě na půl úst ucezeného pozdravu ve dveřích vůbec poprvé.
„Tak poslouchejte,“ pravil přičinlivý Milan tónem, jakým se pravděpodobně vyzrazují tajemství státní důležitosti. „Jak víte, kvůli svým podnikatelským aktivitám sleduji nařízení Evropské komise, zejména Subkomise pro podporu malého a středního podnikání ve středoevropských zemích s ohledem na subregion Praha – Vršovice, zkráceně SUPOMASODOZEVRŠ.“
„Ano, tvou továrnu na vývrt děr do bezových polen pro domácí pěstování Jidášových uch si pamatujeme,“ vstoupila do rozhovoru hostitelka.
Než stačila připomenout onu neslavnou historii, Milan pokračoval. Dalo by se říct, že pokračoval až extaticky.
„SUPOMASODOZEVRŠ se rozhodl, v součinnosti s dalšími orgány Evropské unie, naší společné domoviny, vyřešit palčivý problém všeobecné rozežranosti lidstva!“
Stranou jsme na sebe s Annou vrhli chápavý pohled. Ano,budou to ty prášky.
„Ano, před pár dny vznikla Mezirezortní komise pro rozvoj, podporu a využití entomofágie, zkráceně MEKOROVO. Ačkoliv je jejím nikoliv nevýznamným členem Čech, pan Březina z KDU – ČSL, který si již vysloužil ostruhy v boji o syrečky a pomazánkové máslo, v novinách jsem o tak významné zprávě nenašel ani noticku,“ řekl Milan vyčítavě směrem ke mně.
„Určitě to napravím,“ odpověděl jsem rychle a vykouzlil jsem na tváři ten nejprůzračnější výraz odhodlání.
„Pokud vím, entomofág je člověk, který jí brouky,“ řekla Anna.
Milan hned zase ožil.
„Během pouhých dvou let Evropská komise vypracuje přesnou regulaci pro chov hmyzu za účelem konzumace. A v tom je moje šance! Ano, jsem to já, kdo dodá potemníka, chrousta, kobylku na každý český talíř. Dobrý francouzský král Jindřich říkal: každý Francouz musí mít v neděli slepici v hrnci. Každý Čech musí mít každý den v talíři brouka, říkám já!“
Hostitelka si poklepala prstem na čelo. Zatvářila se přitom tak nějak omluvně.
Když jsme se loučili, zazdálo se mi, že na čele přičinlivého Milana vidím dva výrůstky, patrně tykadla.
„To je ta největší pitomost, jakou jsem slyšel,“ svěřil jsem se cestou domů Anně. „Snad má Evropská komise jiné starosti, než sepisovat pravidla pro pěstování brouků.“
„Asi nemá. U nás na policii už pracujeme na opatřeních proti pašování hmyzu ve velkém,“ odpověděla Anna. „A vůbec, co myslíš, že jsme jedli? Vytáhla jsem si párátkem ze zubů krovku.“
Udělalo se mi nevolno, proto jistě pochopíte, že na tomto místě své vyprávění budu nucen ukončit.
