Jak pěti větami urazit neomezeně lidí

Někdy mám den, že když mluvím, bylo by lepší, abych nemluvil. Nikdy se mi nepodaří nikoho urazit tak kvalitně, jako když nechci.

Protože bych se nerad dopustil dalších urážek, vezmu to bodově:

1. „Protože z Vašeho článku vycházím jako směšný hlupák, žádám Vás, abyste mi poskytl prostor k otevřené diskuzi, v níž budu moci dokázat, že tomu tak není,“ napsal mi jeden… no to je jedno kdo. „Ceny inzerce naleznete v rubrice Inzerce,“ odepsal jsem. Panu čtenáři to přišlo daleko méně duchaplné než mně.
2. „Brno je středisková obec v jihovýchodních Čechách. Mezi nejvýznamnější památky patří výpadovka na Prahu a stanice Brno – Střed pražské nadzemní dráhy.“ Hm, dodnes jsem neměl tušení, že jsou Brňáci tak útlocitní.
3. „Večer pálíme hranici na počest Mistra Jana Husa,“ pozvala mě naše knihovnice paní Olinka. „Asi nepřijdu. Jako katolík bych vám to mohl znevážit pochvalnými výkřiky,“ odpověděl jsem. Nepředpokládám, že mě příští rok ještě pozve. Být pyroman, mrzelo by mě to.
4. „Jestli to správně chápu, karlovarský filmový festival existuje jen proto, aby kritici předvedli, že nejsou s to srozumitelně napsat ani kritiku na Vílu Amálku, natož na hraný film a Miloš Čermák měl být čeho oficiálním twittererem.“ …ano, ti jsou na sebe taky citliví. Ani jsem nevěděl jak.
5. „Podle mě to je ta nejordinérnější bréca, jaká je tady k vidění. Kateřina Brožová je proti ní hotová Virgina Wolfová,“ sdělil jsem kamarádovi na adresu jedné herečky. Seděla u vedlejšího stolku v kavárně, kde jsou stolky velmi, velmi blízko u sebe.

Takže nevím. Když o tom tak uvažuju, vypadá to, že lidi mají hrozně rádi vtipné lidi. Ti vtipní lidé si ovšem nesmí dělat legraci z nich. Zdá se mi, že by se strašné spoustě strašných lidí strašně ulevilo, kdyby sebe a všechno, co se jejich ctěných pupíků týče, nebrali tak zoufale vážně. Otázka ovšem je, jak bych reagoval já, kdyby mou tendenci dělat si ze všeho legraci ostatní nebrali… dost vážně. Paradox, co?