Interview s debilkou Martinou

Ze začátku jsem se s Martinou vlastně styděl mluvit. Nevím přesně proč – nejspíš jsem se styděl za její postižení, možná za to, že ona postižená je, zatímco já nejsem. Ke konci jsem měl tísnivý pocit, že z nás dvou to nejsem já, kdo je „normální.“  

Martina: Ahoj.

Já: Ahoj.

Martina: Měla jsem chleba s medem.

Já: Jo?

Martina: Měl jsi taky chleba s medem?

Já: Já ne.

Martina: Musíš jíst chleba s medem na bolení v krku.

Já: Ale mě nebolí v krku.

Martina: Musíš jíst med, protože je na bolení v krku.

Martině za pár dní bude už třiadvacet, ale nic si z toho nedělá. Věk pro ni nehraje roli. V jejím světě naprostá většina toho, co my, formálně zdraví lidé považujeme za podstatné postrádá hodnotu. Jí, když má hlad a když je unavená spí. Nečte noviny, protože neumí číst. Zprávy neposlouchá, protože nic z toho, co hýbe naším světem se jejího světa nedotýká. Martinin svět je průzračně čistý a jakákoliv jeho jednotlivost znamená pouze sebe sama, nikoliv to, čím se jeví.

Martina: Kdo jseš?

Já: Já jsem Ondřej.

Martina: Jsi debilka?

Já: No, to nevím.

Martina: Já jsem debilka.

Já: To bys neměla říkat.

Martina: Proč?

Já: Takhle by se to prostě nemělo, ehm, říkat.

Martina: Ale já jsem debilka. Jsi debilka?

Já: No, nevím.

Martina: Já jo.

Jedna z pečovatelek v Kytičce, tak se jmenuje ústav sociální péče, kde Martina už jedenáct let žije, mi sdělila Martininu diagnózu. Nezapamatoval jsem si ji; podstatné je, že Martinino vnímání světa ji vylučuje ze života mezi námi, formálně zdravými lidmi. Naše světy jsou neslučitelné, nemají styčné plochy. Svět postiženého a „nepostiženého“ nejsou rubem a lícem téhož. Jsou paralelní, existují vedle sebe.

Já: Co máš ráda?

Martina: Stáňu, Olinku a Dominika.

Já: To jsou tví kamarádi?

Martina: Mám je ráda.

Já: A co ještě?

Martina: Maluju barvičkama.

Já: Co maluješ nejradši? Svoje kamarády?

Martina: Proč?

Já: Když je máš ráda…

Martina: Ptáky.

Já: Proč?

Martina: Protože umějí lítat.

Poslední dobou uvažuju o tom, koho mám rád a proč mě nikdy nenapadlo namalovat nějakého ptáka prostě jen proto, že umí létat.