Představa odsouzeného Ježíše Krista na kříži neodpovídá skutečnosti hrdelního k trestu. Ta byla daleko méně umělecká a vznešená. Pokud v tomto smyslu máte nějaké iluze, nedoporučuje se vám pokračovat ve čtení.
Trest smrti ukřižováním znaly všechny staré národy ve středomořském prostoru; v Římě na počátku principátu byl určený otrokům, římským občanům jenom pokud je bylo podle soudců záhodno výjimečně ponížit. Křižovalo se na nástroji ve tvaru písmene T, X nebo Y. Buřiči, jako například apoštol Petr skončili svůj život na kříži hlavou dolů.
Samotná technika ukřižování, jak ji známe od Římanů, se zrodila z ducha vojenských tažení. Když se vojáci potýkali s příliš mokrou půdou, museli kříž stavět poněkud našikmo tak, aby se kříž při případném pádu zapřel delší stranou příčného ramene o zem. Kříž s pravými úhly je tedy výtvarná licence, která nemá oporu ve zdrojích.
Čímž se dostáváme k první časté chybě. Není sporu o tom, že odsouzence bylo před popravou zvykem zbičovat. Rozhodně si ale svůj kříž nenesl na místo popravy. Alespoň ne celý. Odsouzenci naložili na ramena pouze příčné břevno popravčího nástroje, patibulum. Představa Ježíše Krista na křížové cestě, která je součástí náboženské ikonografie, je tedy výmysl.
Na místě popravy už byl vztyčen kolmý kůl se zářezem. Tady odsouzenci přibili ruce k patibulu; pokud měla poprava trvat déle, přivazovali ho, jako například svatého Ondřeje. Ten na kříži umíral dva dny.
Hřeby se nikdy neprobíjely dlaněmi. Jejich slabá stavba by neudržela váhu odsouzencova těla, dlaň by se roztrhla a kandidát smrti by nedůstojně spadl nosem na zem. Kat tedy hřeb vrážel do místa, které známe jako Destotův prostor. Dlouhý hřeb vjel do úzkého prostoru mezi dvěma kostmi, bolestivě je roztáhnul, ale nic nepřerazil, obvykle ale přeťal nerv. Odtud křečovité zkroucení palce dovnitř dlaně, které známe z některých přesnějších vyobrazení ukřižování. Římané se od pozdějších zobrazení lišili i v přibíjení nohou. Když odsouzence přibitého na patibulum kladkami vytáhli a zavěsili na kolmý kůl, stočili mu spojené nohy a probili je skrz k sobě přiléhající paty, aby umírající na kříži vypadal zkroucený. Ačkoliv to je na náboženských obrazech často k vidění, nikdy se pod nohy nepodkládala podpěrka. To by totiž bylo přímo proti smyslu a způsobu trestu smrti ukřižováním.
Na kříži se totiž neumíralo hladem a žízní, natožpak vykrvácením: rány hřeby způsobovaly jen malé krvácení. Ježíš Kristus stejně jako desetitisíce jiných v průběhu historie od Egypta faraónů až po nedávnou Kambodžu (kde bylo ukřižování trestem pro dětské zloděje) zemřel pomalým udušením.
Ukřižovaný totiž na kříži mohl dýchat jen tak, že se přitahoval za paže přibité hřeby, které mu při tomto pohybu způsobovaly prudké bolesti. Všechny svaly se rychle stahovaly, zatímco hrudník plný vzduchu se nemohl vyprázdnit. V rámci zmírnění trestu například v koncentračních táborech Třetí říše odsouzencům věšeli na nohy závaží, aby se dušení urychlilo. Židé podávali odsouzencům sedativní nápoj – ono „víno s myrhou a ocet“ a na sklonku dne bylo také povoleno přelámat umírajícímu nohy. Zvláštní milostí, kterou dostal Ježíš bylo, že ho z kříže mohli sejmout hned poté, co zemřel. Jinak odsouzenci zůstávali na kříži viset tak dlouho, dokud se o jejich mrtvá těla nepostarali mrchožrouti. Ježíš Kristus byl tedy popraven podle všech zákonných ustanovení platných v té době a to „řádně,“ nikoliv jako „buřič.“
Ukřižování jako trest smrti zmizelo s nástupem křesťanských císařů,pro které byl kříž symbolem vykoupení. Přesto se čas od času opět objevil na scéně nejen v už zmiňované Kambodži, ale také v Evropě. Za poslední světové války ho s oblibou používali jak Němci, tak Sověti – oběťmi byli v prvním případě Židé, v druhém Poláci.
(Vzhledem k nečekanému zájmu dodatečná pozn.: více například Capote, Kýr, Monestier, Vlček. A nezkoušejte to doma.)
