Cinkali jsme klíči na Václaváku, abychom si nesměli myslet a říkat, co chceme. Tak vypadá česká demokracie, vzor 2014. Nechci se nikoho dotknout, ale tohle je pěkně na p*ču!
Prču! Ano, přesně tak! Vypadá to jako sranda, je to ale smutná realita. Dneska si jedinec nemůže svobodně říkat jen tak, co si zrovna myslí, i kdyby to myslel upřímně. Kam bychom přišli. Myslet si je možné jenom to, co schválí kolektivní orgán.
Smí mít novináři soukromý názor?
Dělám si trochu legraci. Ale – jak jinak interpretovat blog Pavla Ungra, který se ptá: Mluvíte na sociálních sítích za sebe nebo za firmu?
Reaguje tak na diskusi redaktorů Respektu, kteří na danou otázku našli i doporučenou odpověď: Nepište na sítě nic, co byste nemohli napsat do novin.
Jako velký fanda twitteru tuhle diskusi dobře chápu. Debata se vedla o tom, zda lidé mají právo na sociálních sítích vyjadřovat svoje osobní názory sami za sebe, když jsou něčí zaměstnanci. U novinářů je to věc zvlášť ošidná, když přeci v zájmu nás všech jsou "svobodná a objektivní média".
Jestli něco považuji za opravdu cenné, je volné šíření nejrůznějších názorů. Kdo má právo říkat, který je správný, a který už ne?
Vlastní názor (pořád ještě) není ideozločin
Chápu sice obavu firem, že by názory jejich lidí mohly uškodit firemním zájmům. Ale rozumný člověk ví, co může a nemůže říct. Na druhou stranu, měli bychom respektovat, že lidé mají více rolí v životě, nejsou jenom otroky svých zaměstnavatelů. Ta doba už je dávno minulá. Alespoň ve slušné části světa by tomu tak mělo být, namísto toho se dobrovolně přikrýváme pokryteckým víkem korektnosti, která nás jednou udusí.
„Takže můj pohled na to je, že něco jako nezávislý názor si zaměstnanec nemůže dovolit říct.“ K tomu dospěl Pavel Ungr, který si v době své mladické nezralosti myslel, že mu nikdo nemá kecat do jeho soukromého života. Dospěl, myslí si jen to, co chce jeho zaměstnavatel.
Já třeba tvrdím, že nechci být zákazníkem firem, natož čtenářem médií, kde pracují samí roboti s unifikovaným, jednotným a jediným správným názorem na věc. A také se ptám firem, které lustrují blogy a tvíty svých zaměstnanců, proč mají ve svých vizích a misích honosně znějící prohlášení o tom, jak si cení svobodné společnosti, jak respektují práva jedinců a jak je pro ně soukromí vrcholně posvátnou hodnotou? A kolik svým zaměstnancům platí za jejich nenázor?
Souhlasím s tím, že na sociálních sítích (dlouho to říkám o blogování) se máte chovat tak, abyste neměli problém svůj text veřejně přednést v televizi. Nepředpokládám ale, že ideálem svobodné společnosti je cenzura a prefabrikovaný názor – holt bychom něco měli unést.
Jinak se jako společnost dostaneme do situace, kterou nám načrtl George Orwell. To by ještě nebylo tak hrozné, za komunismu jsme zjistili, že s newspeakem a doublethingem se dá bez problémů žít. Absurdní by bylo, že se do tohoto nesvobodného světa vrháme dobrovolně.
Okamura není Pitomio, Knížák není ču*ák?
Copak už teď nežijeme v dost absurdní době? Soud si klidně rozhodne, že Pitomiovi Okamurovi se nesmí říkat Pitomio – ale jak jinak mu říkat, když se chová jako Pitomio popíraje existenci romského koncentráku?
Nebo co si myslet o mistru Milanu Knížákovi, který nesnese, když o něm jeho umělecký kolega prohlásí, že je nafoukaný kriploidní čurák – a sám přitom kolem sebe kdekoho pozuráží? S využitím Václava Havla v reklamní kampani na boty Raveli či s urážkou Karla Gotta, že už neumí zpívat, si jeho umělecké veličenstvo hlavu nelámalo.
Čímž jsme se dostali k nešvaru, který se nám tady rozmáhá už pěkně dlouho. Ne, není to slovo p*cat... V médiích je dneska standardem, že když někdo mluví jako ču*ák, noviny jeho s*ačky vycpávají hvězdičkami, abychom se náhodou nepos*ali z toho, jací ko*oti nám tady vládnou.
Nechci úplně orodovat za to, abychom vždycky každou sprosťárnu doslova otiskli v plném znění (i když proč ne, pokud tak dotyčný mluví). Pokud ale mám problém s neuctivými výrazy, vždycky existuje možnost přisprostlé vyjádření opsat.
A zkusme akceptovat, že každý člověk je osobnost, s právem na vlastní názor, byť by byl sebeblbější. Takové riziko je přijatelnější, než možnost, že se staneme společností jedinců, kde všichni ostatní si myslí totéž, co já.
