Kdesi v hlubokých polárních lesích žila byla malá holčička a její hodný tatínek. Z tatínka se vyklube ruský agent, z holčičky vraždící monstrum, které zlikviduje elitní americké tajné jednotky. Nechybí úchylný Němec ani chladnokrevná americká bestie. Nedotažený příběh, ale skvělé zpracování jsou důvodem jít do kina.
V prvním poločase jsem se coby divák pomalu neodtrhnul od plátna. Každá minuta vyprávěného příběhu slibovala, že nás čeká ještě větší napětí a překvapivé rozuzlení. Ve druhé polovině jako by se režisér Joe Wright zasekl (nebo vyhodil scénáristu), nevěděl, jak dál a tak se rozhodl film Hanna jakkoli ukončit.
V kostce jde o příběh dívky, která se v opuštěném lese rozhodne stisknout tlačítko dlouhé roky skrývané vysílačky a přivolat na sebe americké komando, které s přehledem zlikviduje a vydá se na cestu po Evropě, aby nakonec poznala, že je vlastně produktem genetického inženýrství americké vlády, za což spravedlivě potrestá CIA odprásknutím superagentky Marissy Wieglerové.
Čert ví, jestli zlo v příběhu zastupuje Hanna, jak naznačuje Frau Wiegler ("někdy i děti jsou zlí lidé"), nebo naopak superšpiónka podílející se na zvrácených experimentech v žoldu USA.
Největší slabinou filmu je právě pointa. Když perfektně natočené obrázky doprovázené působivou muzikou Chemical Brothers dospějí ke konci, příběh se jakoby zhroutí. Proč?, ptá se divák.
Proč se jeden agent dlouhé roky skrývá a cvičí svoji nepravou dceru k zavraždění jiné agentky, když by jistě sám byl schopný postarat se o pomstu? Proč je špičkově vyzbrojená, technologiemi prošpikovaná americká tajná služba tak zoufale neschopná zlikvidovat jednu malou holku? A proč vlastně po všech těch letech tolik povyku – měl to být nějaký závěrečný test v rámci experimentu?
Troufnu si říct, že u špionážního thrilleru s mystickými prvky není zase tak důležité odpovědět na všechny otázky naprosto jednoznačně. Pevnější kostra příběhu ale rozhodně chybí.
Moje hodnocení na čsfd.cz: čtyři hvězdičky z pěti (80 %).
