Nedávno jsem četl na internetu článek, kterak vietnamská komunita v České republice již plně ovládla nelegální trh s pervitinem. Zároveň však stoupá informovanost „běžných členů“ této komunity, kteří se odmítají na trestné činnosti svých krajanů podílet a veřejně proti ní vystupují. Komu čest tomu čest. Zaujala mne však jiná věc – policie prý nedokáže organizované trestné činnosti zahraničních pachatelů důsledně čelit, neboť, jak zmiňuje ředitel Národní protidrogové centrály Policie ČR Jakub Frydrych, hrozba českým vězením není pro zahraniční pachatele dostatečně odstrašující.
Bijí se tak zde dva přístupy, nebo spíše cíle, kterých má trest odnětí svobody dosáhnout. Plukovník Frydrych by chtěl pachatele odstrašovat a působit tak preventivně na další potenciální pachatele. Jak však můžeme sledovat v mnoha evropských zemích, trend jde směrem opačným – pachatele je třeba resocializovat, rozuměj připravit na zpětnou integraci do společnosti. Co ale když pachatel původně vůbec do společnosti integrován nebyl a pohyboval se v rámci omezeného okruhu cizinců?
Mnohé evropské země mají pro tento účel přijaté dohody o extradici, neboli o přesunutí občana jiného státu na výkon trestu do země jeho původu. Jde o elegantní řešení, neboť pokud hodlá cizinec přijet do Evropy pouze za účelem páchání trestné činnosti, není podle mého zásadní škoda, že přijdeme o možnost jeho znovuzačlenění do společnosti, jakmile si svůj trest za peníze místních daňových poplatníků odpyká. Česká republika má obdobné dohody s mnoha státy, ale například Vietnam mezi nimi chybí, což je podle mého špatně. Při absenci možnosti extradice zločinných živlů se pak mnozí dívají na slušné a pracovité cizince přes prsty a hází celé národnosti do jednoho pytle.
Tleskám proto legislativním snahám pana Frydrycha a jiných v praxi kovaných lidí, které namísto různých brožur a festivalů řeší opravdové problémy, se kterými se jak cizinci, tak místní potýkají.
