Peníze vítězům, exodus poraženým!

Ve své stati bych chtěl reagovat na tezi předsedy odborového klubu lékařů MUDr. Martina Engela, přednesené opakovaně při tiskové konferenci k jednání s ministrem zdravotnictví a v Otázkách Václava Moravce.
Teze: Garance přijetí lékaře, podavšího výpověď, zpět do zaměstnání musí být samozřejmostí.
Můj pohled na tuto problematiku je možná povrchní, avšak ryze logický, a proto nemohu s touto tezí souhlasit. Své tvrzení hodlám podepřít těmito důkazy:
Důkaz I. - zákon
§50 zákoníku práce ve svém čtvrtém odstavci jasně praví: "Výpověď, která byla doručena druhému účastníku, může být odvolána pouze s jeho souhlasem; odvolání výpovědi i souhlas s jejím odvoláním musí být provedeno písemně." - vycházeje pouze z tohoto ustanovení, musím konstatovat, že žádný z lékařů nemá právní nárok na souhlas se zpětvzetím výpovědi.
Důkaz II. - absence vlivu
Zřizovateli většiny nemocnic jsou kraje - proto jako lékař nemohu přijmout garanci někoho (vlády), kdo nemá faktickou moc ji prosadit, i kdyby zde ta vůle byla. Nemocnice řídí manažeři, kteří, pokud jsou kompetentní, dávno začali přizpůsobovat vnitřní chod svých zařízení na odchod mnoha pracovníků; ať už tím, že najali na jejich místa někoho jiného, nebo třeba plánují tato místa (z různých důvodů) zrušit. Ani jedno jim nelze mít za zlé. Nelze proto tyto manažery nutit znovu přijmout někoho, pro koho už nemají uplatnění.
Důkaz III. - narušování kompetence
Veškeré problémy, deprese, či krize lze považovat za skvělou příležitost pro tzv. třídění zrna od plev. Jakmile víte o někom, že je z kariérních důvodů stále v nemocnici zaměstnán na určité pozici a ačkoliv víte, že máte pro tuto pozici vhodnějšího kandidáta - změna vyžaduje úsilí. Kolegialita zbytečně ochromuje systém hodnocení na základě objektivních kritérií. Změnám se někdy brání jen pro udržení určité setrvačnosti. Když ale podá tento člověk výpověď, je zde možnost faktické reorganizace fungování celých oddělení, protože nebude mít kdo protestovat. Všechny tyto možnosti ovšem narazí na stav, kdy jste jako manažer donucen vzít všechny lidi zpět - i ty nekvalitní, i ty nevýkonné.
Důkaz IV. - umění války
Nejlepší je vždy porazit protivníka bez boje. Jak ale praví von Clausewitz: "Válka je pokračováním diplomacie, pouze jinými prostředky." Diplomacie v našem případě nepomáhala a chtěli-li tedy lékaři dotáhnout svůj boj do konce, nezbývalo jim než válku rozpoutat. Ve válce jsou ovšem oběti - a s tím, zdá se, mnozí nepočítali. Lze politovat bojovníky padlé za svou věc, stejně jako lze opovrhovat těmi, kteří odmítli do armády vstoupit. Bohužel, jak to v demokracii chodí - boj se vede za principy, ze kterých těží všichni.
Shrnutí:
Na základě podaných důkazů musím konstatovat mezery v požadavku na garantování návratu všech lékařů do jejich minulých zaměstnání. Nejenom, že vláda k tomu nemá prostředky - nemá k tomu ani důvod. Člověk, který podal výpověď, má pro tento úkon vlastní důvod. I kdyby tento důvod odpadl, nemá právo svůj postoj jednostranně přehodnotit a s tím do toho (rozuměj do výpovědi) jde. Nelze rovněž požadovat po ředitelích nemocnic a po primářích, aby své nekvalitní kolegy přijali zpět, neboť jim nelze autoritativně zasahovat do pravomocí. Nejde zde jen o pravomoci. Jde tu též o šanci. Garantovat návrat lékařům by bylo jako zakázat nákup krizí postižených cenných papírů - prostě promrhat příležitost.

Můj pohled na tuto problematiku je možná povrchní, avšak ryze logický, a proto nemohu s touto tezí souhlasit. Své tvrzení hodlám podepřít těmito důkazy:

Důkaz I. - zákon

§50 zákoníku práce ve svém čtvrtém odstavci jasně praví: "Výpověď, která byla doručena druhému účastníku, může být odvolána pouze s jeho souhlasem; odvolání výpovědi i souhlas s jejím odvoláním musí být provedeno písemně." - vycházeje pouze z tohoto ustanovení, musím konstatovat, že žádný z lékařů nemá právní nárok na souhlas se zpětvzetím výpovědi.

Důkaz II. - absence vlivu

Zřizovateli většiny nemocnic jsou kraje - proto jako lékař nemohu přijmout garanci někoho (vlády), kdo nemá faktickou moc ji prosadit, i kdyby zde ta vůle byla. Nemocnice řídí manažeři, kteří, pokud jsou kompetentní, dávno začali přizpůsobovat vnitřní chod svých zařízení na odchod mnoha pracovníků; ať už tím, že najali na jejich místa někoho jiného, nebo třeba plánují tato místa (z různých důvodů) zrušit. Ani jedno jim nelze mít za zlé. Nelze proto tyto manažery nutit znovu přijmout někoho, pro koho už nemají uplatnění.

Důkaz III. - narušování kompetence

Veškeré problémy, deprese, či krize lze považovat za skvělou příležitost pro tzv. třídění zrna od plev. Jakmile víte o někom, že je z kariérních důvodů stále v nemocnici zaměstnán na určité pozici a ačkoliv víte, že máte pro tuto pozici vhodnějšího kandidáta - změna vyžaduje úsilí. Kolegialita zbytečně ochromuje systém hodnocení na základě objektivních kritérií. Změnám se někdy brání jen pro udržení určité setrvačnosti. Když ale podá tento člověk výpověď, je zde možnost faktické reorganizace fungování celých oddělení, protože nebude mít kdo protestovat. Všechny tyto možnosti ovšem narazí na stav, kdy jste jako manažer donucen vzít všechny lidi zpět - i ty nekvalitní, i ty nevýkonné.

Důkaz IV. - umění války

Nejlepší je vždy porazit protivníka bez boje. Jak ale praví von Clausewitz: "Válka je pokračováním diplomacie, pouze jinými prostředky." Diplomacie v našem případě nepomáhala a chtěli-li tedy lékaři dotáhnout svůj boj do konce, nezbývalo jim než válku rozpoutat. Ve válce jsou ovšem oběti - a s tím, zdá se, mnozí nepočítali. Lze politovat bojovníky padlé za svou věc, stejně jako lze opovrhovat těmi, kteří odmítli do armády vstoupit. Bohužel, jak to v demokracii chodí - boj se vede za principy, ze kterých těží všichni.

Shrnutí:

Na základě podaných důkazů musím konstatovat mezery v požadavku na garantování návratu všech lékařů do jejich minulých zaměstnání. Nejenom, že vláda k tomu nemá prostředky - nemá k tomu ani důvod. Člověk, který podal výpověď, má pro tento úkon vlastní důvod. I kdyby tento důvod odpadl, nemá právo svůj postoj jednostranně přehodnotit a s tím do toho (rozuměj do výpovědi) jde. Nelze rovněž požadovat po ředitelích nemocnic a po primářích, aby své nekvalitní kolegy přijali zpět, neboť jim nelze autoritativně zasahovat do pravomocí. Nejde zde jen o pravomoci. Jde tu též o šanci. Garantovat návrat lékařům by bylo jako zakázat nákup krizí postižených cenných papírů - prostě promrhat příležitost.