Dnes slavíme kromě svátku zamilovaných a odpočinku od práce také 10 let od vstupu České republiky do Evropské unie. Všude dnes čtu, že ale vlastně není, co slavit. Jak je tomu doopravdy?
Pro Českou republiku znamenal v roce 2004 vstup do Evropské unie návrat do civilizované Evropy, ve které nemusíme k nikomu vzhlížet – s ostatními národy si můžeme s hrdostí pohledět rovně do očí. Zejména otevření hranic pak pro mnohé symbolizovalo opravdový konec dlouhého období nesvobody, kdy se na nás celníci dívali přes prsty a s pohrdáním nás pouštěli „na západ“. Můžeme se v rámci Evropy volně pohybovat, volně pracovat, a pokud se nám někde líbí víc, než doma, můžeme se zde i usadit. Něco před třiceti lety zhola nemyslitelného.
EU však není jen rajská zahrada, kde létají pečení holubi přímo do úst – právě naopak. EU je z politického hlediska profesionální kolbiště s velmi tvrdými pravidly, na které si naše politická reprezentace ještě ne úplně zvykla. Čerstvá vládní studie poukázala na fakt, že od roku 2004 přineslo Česku členství v EU 3,1 bilionu korun. Je to hezká částka, ovšem jen to okamžiku, kdy ji srovnáme s ostatními zeměmi kolem nás. Ekonomika u nás viditelně rostla, neboť oproti 78% Evropského ekonomického průměru v roce 2004 jsme se zlepšili na 81% v roce 2012 – tedy o cca tři procenta. Ve stejné době si však Litva polepšila o 20, Polsko o 16, a Slovensko o 19 procent. Kde je chyba?
Česká politická elita v Evropě totiž nejenom že nemá stejné karty, jako její silnější protihráči, ale evidentně se ještě ani nestihla naučit pravidla, podle kterých se zde hraje. Úřady, které vysílají na unijní jednání proti zkušeným vyjednavačům kohokoliv, kdo má zrovna ten den čas, na tom nejsou o moc lépe. Veřejnost jim to však evidentně nemá za zlé, neboť ačkoliv téměř tři čtvrtiny legislativy pocházejí z Evropské unie, u voličů se volby do Evropského parlamentu těší dlouhodobě nejmenšímu zájmu. Jako třešnička na dortu pak působí vyjádření některých kandidátů, že mluví pouze „jedním z úředních jazyků EU“, kterýmžto je čeština.
Za této konstelace je opravdu těžké, plnohodnotně se zapojit do diskuse o dalším směřování Evropské unie. Ačkoliv si to totiž mnozí odmítají přiznat, Evropská unie není pouze v Bruselu, ale také v Praze, v Brně nebo kdekoliv jinde v republice a všude kolem. Každý z nás není pouze občanem České republiky, ale také občanem Evropské unie – stejně jako Němci, Poláci nebo Britové. Jakkoliv tedy media dokola omílají, co že nám to „Brusel“ zase nařídil, jsme my, kdo může rozhodování Evropského parlamentu změnit a ujmout se tak zodpovědnosti za budoucnost nejenom naší země, ale i celé Evropy. Již za tři týdny. Protože Evropa jsme my, ne oni.
