Proč ta sebevražda pánové?

Píše se únor 2005. Nejvyšší sociální demokraté právě vycházejí z jednacího sálu, kde na své konferenci a za zavřenými dveřmi podrobili křížovému výslechu svého šéfa a premiéra této země Stanislava Grosse kvůli jeho mediálním nařčením z jeho nejasných finančních záležitostí. Na tvářích vycházejících sociálních demokratů lze spatřit velikou úlevu doprovázenou úsměvy. Nedočkaví a unavení novináři okupují východ chodby. Pánové ze Sociální demokracie si chvíli něco šuškají mezi sebou. Po chvíli k novinářům vyráží dvojice Paroubek - Škromach. Když oba dorazí až k nastrčeným mikrofonům, ten štíhlejší z nich se neohroženě ujímá slova:

A tu O perníkové chaloupce mohu taky?

„Tak podívejte se, můžete být všichni naprosto v klidu, pan premiér má své finanční záležitosti v naprostém pořádku, což se ostatně taky dalo čekat, že? Všechno nám vysvětlil a my k tomu vlastně nemáme co dodat. Navíc opravdu nemáme na takové nesmysly čas. Musíme, na rozdíl od vás, totiž tvrdě pracovat. Abych řekl pravdu, po tom, co jste Standovi provedli, jsme vám z toho, co nám před chvíli sám řekl, nechtěli říci ani slovo. Poděkovat nakonec můžete zde Zděnkovi, ten se za vás přimlouval nejvíc.

Jak už jsem řekl, vlastně není co vysvětlovat, vše byla jen prázdná velikánská bublina, kterou nafoukli za mrzký žoldácký peníz tady pánové z Mladé Fronty. No, pane Kmento, neschovávejte se zbaběle, právě se o vás bavíme. Zkrátka a dobře, abych to zkrátil, pan premiér si část peněz na svůj byt našetřil, část mu půjčila rodinná přítelkyně Libuše Barková a zbytek měl půjčený od svého strýčka Vika. A ten zbytek, který by zvlášť šťouravým novinářům snad mohl neštymovat, našemu předsedovi půjčil váš bývalý kolega pan Rod. Jako zástavu si vzal směnku, kterou pak prodal panu Simkaničovi, který ji v zájmu naší republiky nakonec spálil a který… a vůbec, to už bych zabíhal do zbytečných podrobností, kterým byste při vší úctě stejně asi neporozuměli. Takže tímto pokládáme tuto záležitost za skončenou a totéž očekáváme, jestli ve vás teda zbyla aspoň trocha té novinářské etiky, i od vás dámy a pánové. Jsou nějaké dotazy? Ano prosím?“

„Je pravda, že paní Barková je majitelkou nevěstince?“

„Nikoliv, tady názorně vidíte, jak jste neschopni. Kdybyste si totiž dali aspoň trochu práce, zjistili byste, že paní Barková není žádná s prominutím „bordelmamá“, ale úplně normální masérka, že je to tak Zděnku?“ Ministr Škromach vehementně přikyvuje ve znamení souhlasu. Přitom se ovšem neudrží a jeho věčný a nakažlivý úsměv vybuchuje v hlasitý smích. Naštěstí si rychle uvědomuje nepatřičnost této situace a silným zakuckáním smích utíná. A sám, už zcela vážným hlasem, dodává: „A teď nás omluvte, máme neodkladnou práci a doufáme, že tím tato trapná a nesmyslná záležitost nekončí jen pro nás, ale, jak vám tady vlastně už Jirka říkal, i pro vás pánové. Začněte se prosím konečně starat o to, co tuto zemi pálí, a ne o pitominy. Budeme vám všichni moc vděčni. Nashledanou.“

Jestli si milý čtenáři dočetl až sem, zřejmě si nyní významně a možná i znechuceně ťukáš na čelo a v lepším případě si myslíš, že na mě přišla horečka nebo blouzním z hladu. A vůbec se ti nedivím. Ale mohu tě ujistit, že můj psychický stav je vcelku v normě. Opravdu se nejedná o nic víc, než hloupou až naivní a hlavně naprosto nereálnou fikci. A ani já jsem si o Jiřím Paroubkovi a jeho squadře azzuře ani na malinkou chvilinku nepomyslel, že by mohli být až tak, jak se lidově říká, padlí na hlavu.

Ovšem po úterní konferenci lidovců, na které jim ten jejich předseda představoval toho svého „strejdu Vika“ a své rodinné přátelé, kteří mu finančně píchli, když byl v sociální nouzi, si o zdravém rozumu jejich, tedy lidovců, až tak zcela jistý vůbec nejsem. Odborně se tomu, co momentálně KDU-ČSL předvádí, myslím říká organizovaná hromadná sebevražda. Chtěl bych se jich proto ještě, než ji dokonají, zeptat: Pro Boha proč? Není to škoda?