Letecké katastrofy? Pro ČT zřejmě velká psina

„Gravitace se stala smrtící silou, přestože se posádka letadla snažila pádu z deseti tisíc metrů všemi silami zabránit. Vše způsobil patnáctiletý chlapec. Česká televize uvádí cyklus kanadských dokumentárních rekonstrukcí Letecké katastrofy. Toto je skutečný příběh. Rekonstrukce vznikla na základě autentických záznamů z pilotní kabiny.“ Taky sledujete tento nezvykle zdařilý dokumentární kanadský seriál o leteckých katastrofách?

Taky při jejich sledování zažíváte podobné, emocí plné pocity jako já? Taky máte každé úterý večer oči přišpendlené na televizní obrazovce, z níž bez dechu hltáte každé slovo a kde vás hrůza jímá hned z první věty „Toto je skutečný příběh“? Troufnu si říci, že většina z vás asi ano. Neumím přesně nazvat to, co nás k těmto a podobným dokumentům tolik přitahuje, ale zřejmě to bude jakési jejich temné varování či vzkaz: Pozor, to není žádný přihlouplý film, to se doopravdy stalo. A kdykoliv se může stát i nám!

Vím, tyto chmurné myšlenky ti smělejší z vás z hlavy rychle vyženou a sami sebe uchlácholí: „Ale no tak, vzhledem k počtu letů je pravděpodobnost, že se něco podobného stane i mně, v podstatě .... ,“ a rázným mávnutím ruky tyto nepříjemné myšlenky vyženou z hlavy, druhou rukou se natáhnou po slaném brambůrku a s klidem anglického gentlemana se znovu zahledí do napínavého děje právě probíhající tragédie.

„Brzy bylo zřejmé, že z pětasedmdesáti cestujících a posádky nikdo nepřežil. Bylo to zbrusu nové letadlo vybavené nejmodernější technologií. Proč se zřítilo? Proč nevydalo žádné varování ani nouzový signál?“ line se do ticha obývacího pokoje z vaší televize. Najednou si uvědomíte, že již máte zakoupenou letenku na dovolenou na příští rok. „Sakra, a proč to mají vlastně tak levné? Nelítají tam nakonec piloti důchodci, kteří už jinde neprolezli testy? A lítají tam vůbec piloti dva?“ ozve se ve vás znovu červíček pochybností, o kterém jste si mysleli, že jste ho už nadobro zahnali. „Hlouposti!“ okřiknete sám sebe téměř nahlas a naberete si další hrst brambůrků. Od této chvíle si podobné myšlenky přísně zakážete.

„Vyšetřovatel havárie Vladimir Birjukov konečně objevil příčiny děsivého sledu událostí, které způsobily pád letu Aeoroflot číslo 593,“ ozývá se z televize. Vaše pochybné myšlenky jsou v tuto chvíli pryč. Na sebe nyní nemyslíte. V hlavě se vám mísí jen emotivní, vesměs velmi smutné a lítostivé pocity. Pomalu se přestáváte zlobit i na kapitána Kudrinského, jenž neodpustitelně pustil svého syna za knipl. Je vám ho už jen líto.

„Na pořadu spolupracovali,“ ozývá se z obrazovky a vy si u rychle ubíhajících titulků tajně utíráte slzu, která vám mimoděk ukápla. „Je konec, život běží dál, nedá se nic dělat,“ říkáte si a už už se chystáte přepnout na nějaký veselejší program, když v tom …

…přijde doslova ŠOK! Rána kladivem přímo do hlavy, která vás spolehlivě srazí zpět do křesla!

Z televize se úplně na konci ozývá milý a přívětivý hlas Bohumila Klepetka:

„Soutěžte s cyklem Letecké katastrofy o věcné ceny. Otázka ke dnešnímu dílu zní: Kolik hodin měl nalétáno kapitán Kudrinskij s letounem Airbus A 310? Odpovědi zasílejte na adresu…..“

Nevěřícně poslouchám tato slova. S otevřenou pusou koukám na televizi jako Alenka v říši divů. Co to je? To si dělají srandu nebo je to nějaký nový fór alá Česká soda? Né, žádný fór. Oni to opravdu myslí smrtelně vážně! Prostě je to asi veliká legrace ty katastrofy. Uhodni, napiš mejla a budeš –li mít trochu štěstí, vyhraješ knihu. A i když nevyhraješ, pořád si můžeš přece gratulovat, nebyl jsi pasažérem letu 593 do Hong Kongu.

„Sakra, mámo, příště, až se budou ptát, kolik dětí zahynulo na palubě Boeingu 747 společnosti Japan Airlines, které se zřítilo 12. srpna 1985 v Japonsku, musíme být pozornější. Víš co, raději si to nahrajeme na to naše nový dývídýčko, sichr je sichr, co říkáš? Ještě, že nás ta naše televize tak krásně baví.“

DODATEK - vložen v 00:30 hod dne 16.1. 2008

Nevím, jestli v tom hrál nějakou roli tento můj článek (vyloučeno to není - měl celkem slušnou čtenost a mohl se dostat až k očím a uším pracovníkům ČT), ale když jsem se dnes díval na další díl Leteckých katastrof, na konci pořadu už Bohumil Klepetko ani nikdo jiný z moderátorů ČT žádné nevhodné ani jiné divácké otázky nedával.

Ať už se redaktoři ČT rozhodli k tomuto kroku na základě tohoto článku, nebo na základě něčeho jiného, já jim za to děkuji. Chybu udělá každý, ne každý je ji ale ochoten napravit. ČT ji napravila a patří jim za to můj dík.

Soutěživě naruživým divákům mohu vzkázat, že o své otázky nepřijdou. Divácká soutěž stále probíhá, i když už jen na internetových stránkách hezky v ústraní. A tak to má být a tak je to správné.

Autor