Paroubkova hvězda, ač zatím zdá se, září stále jasně, se ve
skutečnosti neochvějně blíži ke svému obzoru a, jak vše nasvědčuje, definitivně
zapadne na sjezdu ČSSD na jaře příštího roku. A proč na tom našem nejvyšším politickém nebi zářila relativně
tak krátkou dobu? Podezíravý a
v neustálou konspiraci věřící šťourala by se možná zeptal: „Kdo za tím
stojí?“ Odpověď je jednoduchá. Není to Topolánek ani nikdo jiný z bývalé opozice,
ba dokonce ani dnes již legendární Kubice, na kterého Paroubek sváděl snad veškeré
své neúspěchy. Může za to člověk jediný, a tím je sám Jiří Paroubek. Proč?
Důvodů je samozřejmě více, za klíčové však považuji dva.
První Paroubkovou hrubou politickou chybou paradoxně byla jeho snaha o sjednocení své strany. Ano, v době, kdy ji Paroubek přejímal a kdy díky jeho šílenému předchůdci, řečeno slovy Karla Kryla, ryli Sociální demokraté držkou zemi, to opravdu potřebovala jako sůl. Její preference se řítily dolů a zoufalý sociálně demokratický volič se rozutíkal, tu ke komunistům, tu k ODS, to podle toho, jestli byl svou náturou víc doleva nebo doprava.
Paroubek svůj úkol splnil na jedničku, zatoulané ovečky přivedl zpět do sociálně demokratické ohrádky a stranu konsolidoval. Jenomže potom to s tou svou jednotou pořádně přehnal. Ve straně zavedl nebývalý stranický dril a vládu jednoho muže. Jeho pojetí jednoty by mu na sklonku devadesátých let zřejmě záviděl i Václav Klaus se svou armádou ukázněných modrých „svazáků“. Jenže to, co možná funguje v totalitním systému s vládou jedné strany, v demokracii dlouho fungovat nemůže, naštěstí.
Stejně, jako se o tom přesvědčil Klaus a svou stranu musel předat v tomto smyslu mnohem demokratičtějšímu Topolánkovi a raději se jal zabývat tím, co mu jde mnohem lépe a usadil se na Hradě, přijde na to jednou i Paroubek. Vlastně je dost pravděpodobné, že na to už přišel, jenže k jeho smůle příliš pozdě, jeho pád je již totiž nevratný.
Druhou hrubou chybou Jiřího Paroubka pak byla jeho sázka na komunisty. V zemi, kde komunisti nenechali 40 let kámen na kameni, se možná tu a tam s nimi mluví a tu a tam se od nich i něco koupí, třebas prezidentské hlasy, že? Ale nevládne se s nimi! To je v těchto zeměpisných šířkách naštěstí stále ještě, mírně řečeno, neslušnost. Pravidlo účelu světícího prostředku se sice v naší politické kultuře nebývale rozmohlo, ale vše má své meze a Paroubek je překročil.
Jeho výmluva, že mu v daném politicky silovém rozpoložení přece nic jiného nezbývalo, neobstojí. Není to totiž pravda. Vždy je tady možnost slušné a odpovědné opozice. Vykládejte tahle slova ale někomu, kdo se právě zabydlel ve Strakovce a nasál tam tolik omamnou vůni moci.
A kdo bude nástupcem Jiřího Paroubka? Ať již to bude kdokoliv, přejme mu, aby si vzal z příběhu svého předchůdce náležité poučení a uvedených chyb se vyvaroval. Bude to ku prospěchu jak Sociální demokracii, tak i celé zemi.
