Ale já jsem Rom

Je obyčejný všední den Léta Páně 1940 a já si to vykračuji svižným krokem po rušné ulici v okupované Ostravě. Spěchám na randé a tak mám docela dobrou náladu, kterou mi nedokáží narušit ani všude okolo visící zlověstné černé prapory s hákovým křížem uprostřed rudého kola ani černá mračna, jasné znamení blížící se bouřky.

Náhle při přecházení Přívozské ulice se na rohu nechtěně stávám svědkem telefonního rozhovoru. Nedaleko ode mě jeden pán, už trochu v letech, telefonuje. Zřejmě zrovna nechytá nejlepší signál, protože zesiluje svůj hlas, takže ho zřetelně slyším jak říká: „Opravdu byste mě zaměstnal? To je skvělé.  Nastoupit? No třeba hned zítra. Ano určitě se stavím. Děkuji. Počkejte, zapomněl jsem vám sdělit jednu důležitou informaci, víte, jak bych to řekl….., no prostě já jsem Žid, chápete? Abych tam prostě nechodil zbytečně.“ Dál už jsem neslyšel, nesluší se poslouchat soukromé hovory a tak jsem přidal do kroku a konec tohoto hovoru už jsem neslyšel.

No, jo, řeknete si, kdo by zaměstnal za nacistů Žida? Vždyť těm šlo tehdy přeci o život. A vůbec, ta doba je dávno pryč, teď máme 21. století a těšíme se rozvinuté demokracii, kde svá práva mají i psi a kočky, tak proč pořád připomínat ty hrůzy?

Proč? Já vám povím proč. Protože ten minipříběh se opravdu stal a já byl jeho svědkem, tak jak píši, pouze s malou obměnou: Nestal se roku 1940, ale letos. Takže si odmyslete i ty hákové kříže okolo. Taky se nejednalo o Přívozskou ulici, ale Čs. legií. Jo,  a ještě jedna maličkost je trošku jinak. O zaměstnání nežádal Žid, ale Rom. A kdyby ten člověk větu: „Ale já jsem Rom,“ sám nezdůraznil, vůbec bych to, že se jedná o Roma, ani netušil. Na chvíli jsem se zastavil a uvědomil si, že ta strašná doba, kdy lidi přestali být lidmi, zase až tak moc daleko za námi není.