Tak prý žijeme moc dlouho a příliš tím zatěžujeme další generace. Ale na to je lehká pomoc: stačí prostě žít krátce!
Jestli my na tu důchodovou reformu nejdeme ale úplně blbě. Samozřejmě, že nikdo nechce zatěžovat další generace. Ale ono je nakonec dost jedno v kolika se jde do důchodu – důležité přece je, jak dlouho se pak v tom důchodu žije, ne? A to by se rozhodně dalo ovlivnit mnohem jednodušším způsobem než nějakou důchodovou reformou!
Jen si to představte: klidně by se mohlo chodit do důchodu i ve čtyřiceti. Ovšem je třeba vyřešit tu průměrnou dobou života. Ta se v tomto století naprosto vymkla kontrole! Už je nejvyšší čas s tím něco dělat. A já už vím, co a jak.
Půjdu na to oklikou: tuhle jsem slyšel říkat jednoho mladíka v hospodě, že život je, ty vole, žrádlo! Pro něj teda bylo žrádlo leccos – počínaje Becherem a konče zadkem sevírky – ale stejně mi nasadil brouka do hlavy. Měl totiž pravdu. S životem je to opravdu jako se žrádlem.
Celou historii lidstva ho bylo málo a lidé se věnovali hlavně jeho shánění. Jen ti nejbohatší ho měli dost. Pak přišel konec dvacátého století a najednou bylo všeho až moc. Evropskoatlantská civilizace se začala k smrti přežírat. No schválně, kolik jste viděli článků nebo dokumentů o obezitě jen za poslední měsíc?
Ale osvíceným už naštěstí došlo, že nejde o množství, ale o kvalitu. Vývoj nezastavíte. Sháníme bio potraviny, v televizi jsou pomalu už jen kuchařské show a slečny už dlouho nelákám na sbírku motýlů, nýbrž jen a pouze na proslavenou Farského provensálskou čekanku s citrónovým bešamelem.
Tak vidíte – a s tím životem to máte úplně stejné. Celou historii lidstva se žilo krátce a dlouhý život byl vyhrazen jen pár šťastlivcům. Až ve dvacátém století se to zlomilo – a přišla éra životní nenažranosti. Snažíme se žit co nejdéle, i když existence mnohých je jen plýtváním kyslíkem.
Proč to životní obžerství? K čemu být dlouho starý? Abychom mohli v MHD mladým nadávat, že nás nepustí sednout? Není už na čase – jako u jídla – začít dbát na kvalitu a ne kvantitu? Třeba jako Puškin – napsat pár básní, co si bude už navždy číst celý svět – a pak přestat tady překážet...
Jenže jak na to prakticky, že. Mohlo by se třeba uzákonit, že každý člověk může do důchodu, kdy chce, ale po pěti letech se musí dostavit k povinné eutanázii. A pozdní příchod by se trestal třeba jako teď daňové úniky. Ostatně, zrovna na finančních úřadech máme k dispozici dostatek laskavých, chápavých a taktních úředníků, kteří by mohli dohlédnout na náš důstojný konec – vždyť to často dělají už teď.
Nejspíš vám teď připadá, že krátké, ale intenzivní životy a hlavně ty dobrovolné konce jsou naprostá utopie. Že na to lidé nikdy nepřistoupí. No mě vlastně také. Je to pěkná blbost. Souhlasím. Prima, tak to uděláme jinak. Jsou i jiné formy eutanázie.
Vlastně to půjde zařídit velice lehce. Stačí zrušit spotřební daň na alkohol a cigarety. Nebo je osvobodit od daní vůbec. Pro urychlení celého procesu by stát mohl by ještě zavést dotovaný benzín a zrušit omezení rychlosti na silnicích. A zakázat handsfree.
Na nějakou dobu samozřejmě stoupnou náklady na zdravotní péči. Ale jen nakrátko, nebojte se. Brzy to určitě vyváží velké úspory na důchodech.
Bude zajímavé pozorovat, jak žijeme bez laskavého dohledu státu. Možná se naučíme střídmosti a ohleduplnosti. A možná si ty životy sami – a rádi – co nejrychleji zkrátíme. Ale aspoň si to při tom chlastu, cigaretách, vyšilování na D1 a čučení do bedny pěkně užijeme. A problémy dalších generací budou vyřešeny.
Pokud ovšem nějaká další generace po nás vůbec bude.
