Jak jsem jednou zanedbal ranní masturbaci!

Tělo potřebuje pravidelnou údržbu. Zanedbávat sex je nebezpečné. Je to pak jako nosit celý den nabitou zbraň a prst na spoušti. A nakrémované ruce. Chodit světem nadržený, to je prostě koledování si o malér. Pak se nedivte, že vám život nějak nabere docela netušený spád...

Už ani nevím, proč mě toho rána budík nevzbudil. Aktuální čas na hodinách a povaha mého šéfa dohromady nevěštily nic dobrého – toho dne to vskutku nevypadalo na žádné poklidné ráno. Takže natáhnout hadry, opláchnout obličej a za tři minuty jsem byl na cestě. A dnes si raději neřeknu o to zvýšení platu.

Až cestou na tramvaj, přemítaje o praktičnosti náhradního kartáčku v práci, mi to došlo: vždyť já jsem dnes ráno zapomněl masturbovat!!!

Mužské tělo potřebuje pravidelnou údržbu a já byl zrovna, jak se říká, mezi vztahy. Venku zuřilo léto a na mě číhaly davy paní a slečen. Žen a dívek všech věků a postav, které zřejmě mezi sebou soutěžily hlavně v tom, jak si toho na sebe vzít co nejmíň a ještě pořád být případně schopné bez uzardění tvrdit světu, že jsou vlastně oblečené. V duchu jsem zaúpěl.

Přijela jedenáctka. Řídila ji taková docela sympatická důchodkyně. Jedné hodně přitažlivé mladé mamince jsem pomohl s kočárkem. A sedl jsem si k dvěma školačkám, co v sexy tričku postavičku měly hamham. Sakra!!! Důchodkyně? Maminka? Školačky? Tak už mi to pěkně začíná...

Do metra jsem vlítnul po hlavě do zavírajicích se dveří, ale pak dostat se ven – to už byl přímo nadlidský výkon. Hned vedle jel eskalátor dolů plný lidí zvenku. Vedro tam a studený průvan tady, jak to mohlo dopadnout? Zhypnotizovaně jsem pozoroval tu výstavku vztyčených bradavek a občas maně sestoupil o pár schodů zpět, abych nepřišel o obzvlášť povedený exponát. Nebýt toho důchodce, co mě seřval, že jsem ho málem povalil, kdoví, jestli bych se vůbec dostal ven. Kde jsou ty dámy s kily molitanu vepředu, když je jeden zoufale potřebuje? Pušapky, zachraňte mě!

Z práce si toho dne moc nepamatuju. Ke kopírce na chodbě se celé dopoledne couraly holky z účtárny a ze sekretariátu, různě se nad ní předkláněly a vystrkovaly pozadí nebo u ní jen tak postávaly a klábosily. Máme prosklenou zeď. Hádejte kam jsem koukal. Na monitor to fakt nebylo.

Kolem jedenácté moji produktivitu práce definitivně srazila na kolena objednávka 2010-14-69. Té šedesátdevítce jsem už nedokázal odolávat. Před mým duševním zrakem se jako stádo divokých mustangů přehnaly desítky obrazů a vzpomínek. Ach, Mirka, jak ta si to užívala! I Helča, co zrovna stála u kopírky, byla hbitě zakomponována do jednoho obrazu – a že jí to slušelo. Sbohem práce...

S hrůzou jsem raději vypadl na oběd, ale i cesta do bufáče se rychle změnila v noční můru. Nekonečný zástup maminek, předkloněných nad kočárky nebo slečen, upravujících si řemínky sandálů. Výstřihy, prostřihy, rozeplé knoflíky. Díry a škvíry a každou prosvítalo ženské tělo. Ztratil jsem úplně chuť k jídlu a rozhodně to nebylo kvůli horku.

Nevím, co jsem jedl, nevím jak, nevím ani, jestli jsem zaplatil. A pak, cestou zpět, potáceje se jako tělo bez duše, jsem náhle spatřil JI. Stála před místní základkou, bílá halenka, brýle a přísný drdol. A postava bohyně. Už ve mně nezbyla naprosto žádná síla vzdorovat. Padl jsem před ní na kolena a zamlumlal: "Slečno, chci si vás vzít..."

Podívala se na mě se zájmem a zasmála se: "Cože? Tady a teď?" A pak dodala po krátkém zamyšlení: "No, vlastně bych ani nebyla proti – přinejmenším si o tom popovídat někde v klidu – ale kdo pak zachrání svět před sedmou bé?" Zasmála se ještě jednou a odešla.

Díval jsem se bezmocně na její dokonalá lýtka a tiše si slintal na kravatu. A ona se na mě přes rameno koukla a utrousila: "Ale pokud nezměníte názor, pane, dnes končím v půl čtvrté..."