Má drobná úvaha na natáčení histostorického filmu v Jindřichově Hradci, kde jsem byl činný jako komparzista.
Jindřichův Hradec-pastel, tužka.Miroslav Faltus
DVOJÍ TVÁŘ
Noční Jindřichův Hradec se probouzí z nočního spánku. Pod Vajgarem se vznáší lehounká mlha, teplé a měkké naoranžovělé světlo lamp se odráží s tajemnou tváří zámku ve vodní hladině hladké, jako zrcadlo. V tak časné ráno potkáte velmi málo ještě rozespalých chodců, ale v srdci města, na nádvoří zámku, to žije, tržiště je plné stánků s rybami, čerstvou zeleninou a chlebem, v zrcadle la...zebníka se shlíží bílá paní a upravuje si bílou rukavičku a krajkový límeček na svém šatu, ve stáji čeká trpělivě kravka na hospodáře, stádo husí kejhá, aby na sebe také upozornilo, v dalším krámku stojí pěkně vyskládané košíky, naproti v ráji parukáře leží na sametu cylindry dle nejnovější módy a paruky pro dámy, neb nechtějí zůstat pozadu, móda je vrtkavá dáma a je důležité být šik, co kdyby se vyskytl nějaký elegán s pěknou rentou, písař s bedekrem zapisuje vše, co se na trhu, ale i ve městě děje, tak, jako pan Březan či jiní kronikáři a mistr loutkář hraje hry inspirované životem.
Ale kdež……….., tržiště je plné, ale lidé se teprve trousí po hloučcích k zámku, jen renesanční studna stojí po staletí na svém místě a mohla by vyprávět…………
Filmový štáb upravuje poslední kulisy a rekvizity a pak si dává ranní kávu s několika kostkami cukru, neboť den bude dlouhý. Do tanečního sálu s obrovskými tapisériemi na zdech vstupují první komparsisté a herci. V rukách kostymérek a maskérů se změní k nepoznání. Člověk se najednou svlékne z kůže, oblékne se do role a hraje film dle scénáře a pokynů filmového štábu. Ta změna……., člověk je najednou odkázán sám na sebe, je součástí celku, v obrovském mraveništi, ale vše, co udělá, musí být najednou přirozené, divák by to poznal, hraje vlastně sám sebe, je sám sebou, neboť jeho pohyby, jeho výraz, jeho oči jsou pečetí jeho duše, vše strach, radost, vztek, vše je najednou vidět syrové, obnažené. Člověk mnohdy žije v iluzi, společnost ho nutí do mnohých póz, které je nucen dělat, musí lhát, ač nechce, musí být takový a onaký, aby ho sousedé nepomluvili, hraje tu hru o prázdnu. Ti, kteří jsou přirození, ve všech svých podobách se stávají vyvržencem vlastního druhu. Film vytváří iluzi, ale je to vlastně iluze…………?
Lidé kráčejí životem, ale neví proč……………., je to, jako, když chodí den co den kolem výkladní skříně se zrcadlem a vždy, když se podívají, tak se jim zdá, že jsou stále jiní a starší……., míjejí se sami se sebou. Člověk má dvojí tvář, jednu, kterou nastavuje světu, aby v něm obstál, aby nemusel mít strach z budoucnosti, aby měl domov, práci, přátele, kteří jsou mnohdy stejní, jako tato tvář, protože, jakmile by se člověk chtěl o tohoto druha a kamaráda opřít, tak najednou není……….., jen ve vzduchu se vznáší trocha prachu a odér……………… Druhá tvář je tváří duše, je to tvář přirozenosti, toho, kým a kdo jsme, je to tvář duše, je to, to nejčistší, co nám bylo dáno ještě před zrozením, je to esence univerza v nás…..
Lidé se oblékají opět do své kůže, filmový štáb odjíždí jinam, jen mistr loutkář hraje poslední hru, kde hlavní roli převzal rarach…………. A na zámku se už jen prohání vítr a odnáší listopadové listí a kašna vypráví……………
