Vím, že už o tom bylo napsáno hodně, ALE...

 "Život je boj, ale krásný" k tomu dodávám -  jak kdy. Muž a žena jsou tvorové, kteří jsou navzájem natolik odlišní, že čím déle to studuji, tím se mi to zdá složitější a zapeklitější. 

  Podle mytologie byl člověk, tvor celistvý, natolik dokonalý, že se začal až příliš blížit dokonalosti Bohů a proto jej přeťali na dvě poloviny - muže a ženu. Obě tyto poloviny žijí na světě a snad se hledají, aby se opět spojili v dokonalého tvora.

  Mužům i ženám nejspíš ale zůstaly natolik odlišné vlastnosti, že aby si vzájemně porozuměli, musí mít buď obrovské štěstí, že skutečně najdou tu druhou svou polovinu a nebo jsou odsouzeni stále hledat a zkoumat své zcela odlišné myšlenkové pochody. Je nezvratitelné, že stejný problém naprosto jinak vidí a řeší muž a jinak žena. Opravdu to vypadá, že každému z nich chybí ten pohled toho druhého a tak dochází neustále k tisícům nedorozumění. Jenže na začátku je prkotina a kvůli vzájemné NE komunikaci problém narůstá do neřešitelných rozměrů. 

   Co za tím vězí? Je to určitě i lenost myslet, vždyť nás to tak dlouho odnaučovali různé diktatury, až se jim to povedlo. Potom se muži sdružují ve svých debatách v hospodě, kde se vzájemně ujišťují o správnosti svých závěrů a ženy zase naříkají třeba u své kadeřnice, na cvičení nebo jen doma u dětí.

   Málo kdo z nich, hledá cestu k tomu druhému, se kterým na začátku chtěl být pořád a teď hledí spíše utéct. Je to i zbabělost. Jaksi dopředu se "ví", co bude následovat a pak přichází pocit jakési zbytečnosti jakýchkoliv kroků. Po té masáži v hospodě a jinde se v tom každý jen utvrzuje. Ale není to jen alibismus?Je všeobecně známo, že mluvit umí spousta lidí, mužů i žen, ale je moc málo těch, kteří NASLOUCHAJÍ.

   Naslouchat někomu, neznamená jen neskákat mu do řeči.  Naslouchat je velké umění. Ten, kdo naslouchá, musí uklidnit své myšlenky, či dokonce spíš by měl své myšlenky "odstavit" a věnovat mluvčímu plnou pozornost. Naslouchat by měl umět tedy především psycholog a psychoterapeut. Pokud vzájemně si naslouchat umí přátelé a partneři, je to ideální stav. Bohužel je to jev velmi vzácný. Jde totiž o to, že pokud člověk mluví o svém problému, najde řešení v podstatě sám. Když je si člověk vědom, že ho ten druhý opravdu poslouchá, mluví k věci a sám v sobě nachází postupně to nejlepší řešení. Pokud tedy opravdu naslouchá partner a má i doplňující otázky, doberou se řešení  a ke vzájemné shodě. Psychoterapeut je mnohdy první člověk, který, pokud je dobrý, skutečně naslouchá. Dá tedy člověku tu motivaci a možnost, najít to správné řešení v sobě samém, protože ono tam skutečně je.

    Nedávno jsem absolvovala přednášku o nové metodě. Nejdříve jsem si myslela, že je to jen jakési přirovnání, ale jak se ukázalo, velmi ilustrující je skutečné pískoviště. Bedny s pískem a různé figurky a předměty. Skutečně je to metoda, která pomáhá zorientovat se v problému rodiny, dětí i manželství. Byly zde použity i fotografie toho, co kupříkladu vytvořily děti. Podle toho, kam umístí sebe na tom "modelu" života a dokonce už podle toho, s jakou figurkou se ztotožní je vypovídající a zvlášť u dětí, které ještě nedokáží vyjádřit své pocity slovy.

   To jsem ale odbočila od problémů mezi mužem a ženou. Je opravdu tragické, když se jeden z této dvojice, místo aby v dialogu hledal řešení, prostě stáhne a tedy možnost dialogu zcela vyloučí. Samozřejmě to může znamenat, že ve vztahu nechce dál pokračovat, jenže by měl mít tolik odvahy a neváhám říct slušnosti, aby svůj úmysl jasně zdůvodnil a hlavně popřál sluchu také tomu druhému. Vztah není věcí jednotlivce. Vždy jde o něco, co je společné a proto by se to mělo společně řešit. V situaci, kdy jde o rodinu s dětmi, je to zvlášť naléhavé.

  Můj oblíbený autor M.Scott Peck říká, že pro lásku se člověk musí rozhodnout. Tady s ním ale nesouhlasím. Láska buď je nebo není. Člověk se musí rozhodnout jen v tom, jak s ní naloží. Rozhodne-li se pro manželství, měl by počítat se všemi důsledky a potom, pokud má rodinu, nebo žije ve vztahu, který ho naplňuje a přesto se stane, že jaksi vzplane, měl by si říct: "Určitě bych dokázal milovat i ji/jeho, ale nechci to dělat." Rozhodně by neměl rozpoutat něco, co bude vyžadovat později dvoustrannou dohodu, pokud ví, že této dohody nebude schopen. Protože pak jen ublíží.

   Ale jak říkám, situace jsou různé a vztah je vždy věcí dvou. Já osobně tvrdím, že dohodnout se dá leccos, ale nejhorší je nejistota a otevřený konec. Existuje "tajná řeč těla", to je vlastně řeč duše. Jestliže se dvě duše přitahují, pak signály těla jsou jednoznačné. Ale pak do toho vstoupí rozum a problém je na světě. Určitě hraje roli i odlišný přístup k sexu. Většinou jsem četla o tom, že žena musí milovat, aby souhlasila se sexem a muž teprve po sexu, pokud jej uspokojí, se zamiluje. Samozřejmě záleží na mnoha okolnostech. Existuje i patová situace. Sex je skvělý, ale životní zkušenost, pokud se dva potkají v pozdějším věku, je u obou různá. Oba už mají za sebou nějaké vztahy. Pak se stane, že jeden z partnerů vztah bez zjevného důvodu ukončí. Co teď? Osobně si myslím, že by měl následovat dialog, ale to je moje přesvědčení, já nemám ráda jednostrannost.

Prosím o vaše názory v diskuzi. Děkuji.