Už žádnýho chlapa domů nechci!

 „Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“ zní titul jedné populární knížky a pravdou je, že jakmile odezní zamilovanost a měl by nastoupit rozum a zodpovědnost, muži selhávají.

Nedávno jsem zhlédla pořad Třináctá komnata Květy Fialové a tahle skvělá dáma mi mluvila z duše.“Muži jsou takoví zvoraný a už se tak naroděj“. Nikdy nepochopím například to, že fanoušci Sparty a Ostravy si dají sraz někde na louce a tam si rosekají huby, tam bych viděla to heslo, ze kterého má paní Fialová strach: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Co to má co dělat s fotbalem? Také náš nejznámější psychiatr, pan doktor Jan Cimický prohlásil (ve Všechnopárty), že muži nikdy nedospějí. „U nich to přejde po třicítce z puberty rovnou do demence a nikdo nic nepozná“ a nebyla to tak úplně nadsázka. Zkrátka nám nejsou oporou, ale „dalším harantem na krku“. A oni se tím ještě chlubí vis Miroslav Donutil v písni Správnej chlap.

Některá z vás nejspíš namítne, že se to s nimi musí umět. Ano, my bychom měly být tím krkem, co otáčí hlavou rodiny, ale co když se mi nechce stále taktizovat a vlastně manipulovat. Opět se uchýlím k citaci : „Chtěla bych vedle sebe strom a né baťoch„ říká Chantal Poullain.

V minulé století se lidi nebrali na základě nějaké lásky, ale rozumu. Často sedlák, když přivedl děvečku do požehnaného stavu, zajistil jí manžela a živobytí a ti dva si pak na sebe prostě zvykli. Hráli své role muž živitel, žena- matka v domácnosti včetně malého hospodářství. Na nějakou romantiku nebyl čas. My, které jsme dospěly v osmdesátých letech jsme to měli zase jinak. Která nebyla do dvaceti vdaná, byla divná. Nutno podotknout, že jsme se v té době „museli brát“, což znamenalo, že už je na cestě potomek. Dnešní mladí se těmto konvencím vysmívají. Najdou si spolu bydlení, pak se povede potomek a taťka se jaksi necítí dost volný, starost o dítě je přece ženská záležitost a matematicky vyjádřeno „ hop na druhou“. Velmi krásně o „ schopnostech“ mužů pojednávají knížky Olgy Sommerové O čem sní ženy a O čem ženy nesní. Když bych to měla shrnout, tak mužská neschopnost být spoluzodpovědný vyústí dříve nebo později až v agresivitu. „Takovej prevít jde až tak daleko“, že zmlátí ženu na invalidním vozíku nebo s rukama v sádře.

I můj oblíbený autor Paulo Coelho ústy své hrdinky říká: „Každý manžel po určitém čase začne svou manželku považovat za součást vybavení domácnosti“. Je jaksi módou a rádoby vtipnou nadsázkou prezentovat manželky jako uječené Nány s natáčkama na hlavě a pleťovou maskou na obličeji“. Vidíme to v reklamách, slyším to v písničkách na Country rádiu.

ALE VŠECHNY ŽENSKÝ NEJSOU STEJNÝ, ani muži ne. Najdou se výjimky, ale je jich jako šafránu. Měla jsem dva partnery. S jedním jsem přivedla na svět své tři děti. Pro něj byly vždycky přednější ryby. Když jsem namítla, že uprostřed léta by bylo asi lepší vzít děti z paneláku na sídlišti někam na koupání, utřel mě poznámkou „buď ráda, že nechodím do hospody“. Když děti odrostly, odešla jsem od něj, protože jsem se zamilovala do mistra v dílně, kde jsem pracovala. Je to neskutečně inteligentní a chytrý chlap, bohužel jak se ukázalo později, měl zase raději Becherovku.

Tak co teď. „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, ALE KDY? Tohle heslo je jen krásný sen po sametové revoluci. Všichni víme, jak dopadla PRAVDA I LÁSKA. V letošním roce by měl nastat konec světa. Nehledě k tomu, že třeba Sibyla zrovna v tom vydání, co jsem četla já, prorokovala konec až v roce 2080. Ale je zase spousta jakýchsi proroctví, že se nejedná o konec světa jako takový, ale spíše přechod do jiných dimenzí. Že nové tisíciletí je více duchovní (ve znamení Vodnáře), lidé v sobě najdou tu zadupanou víru a budou se k sobě chovat lépe.

Jedinou naději jsem našla v knihách Vladimíra Megreho o Anastásii. Návrat k původním pramenům vystihuje její filosofii. Popisuje zde dřívější zvyky a obřady Lásky, která nezmizí, když se ctí pravidla.

ALE to už je nejvyšší čas na tom začít makat!