O Lásce toho bylo napsáno možná víc než o čemkoli jiném. Přesto si dovolím i já jakousi úvahu, zda se i tato hodnota života nějak změnila vzhledem k dnešní hektické době.
V jakémsi proroctví jsem četla, že dnešní doba bude typická spíše tím, že bude každý hledat sám sebe a nebude ochoten k soužití s jinou individualitou. Řekla bych, že je jaksi trendem lásku zaměňovat s pojmy jinými a vysvětlovat si ji všelijak.
Hlavní a nejvžitější je, plést si lásku se zamilovaností, která zákonitě časem odezní a tím lásku vlastně degradovat na něco celkem bezvýznamného. Často se hovoří o lásce na první pohled a skutečnost je ta, že je to spíše vzrušení vzhledem nebo třeba hlasem a následná touha moci se "spojit" s "někým", kdo je takto "dokonalý" či spíše vzbudil pocit té dokonalosti. Pokud pak i v sexu nastala jistá shoda, směřovalo to kdysi ke svatbě, zvláště když se zdařilo početí. To bylo v době, kdy antikoncepce nebyla běžná a nepojmout za manželku těhotnou bylo téměř nemyslitelné. Po svatbě se narodilo dítě, ale také se časem ukázalo, že se ti dva jaksi přetvařovali a že původně sdílené koníčky jsou pro manželku-matku spíše nepřijatelné. Začala na aktivity manžela žárlit, domáhat se většího a většího vlivu na partnerův život a to do té míry, že jsou na místě pojmy jako podpantoflizace atd. Bylo to jistě způsobeno i tím, jaký byl zažitý model rodiny vzhledem k ideologii, která vládla.
Co je ale Láska ve skutečnosti? Především je to energie. Jistě každý, kdo ji skutečně potkal a zažil ví, že měl mnohem více fantazie, euforie, chuti něco dokázat, něčím být... Jistě, taková energie je i v době té zamilovanosti, ale stejně tak celkem brzy odezní. Oficiální definice lásky neexistuje spíše proto, že je to právě cosi neuchopitelného, neměřitelného a nepopsaného. Je to totiž něco, co záleží na vůli člověka.
Spousta osamělých starších žen si nahrazuje tento cit tím, že si pořídí psa. Ovšem chudák pes. Z toho se časem stává cosi, co naprosto postrádá psí vlastnosti a nabírá vlastnosti módního doplňku, mazlícího polštářku, vykrmeného nemotorného a civilizačními chorobami ničeného pseudočlověka a partnera. Taková "vášeň" nikdy neustupuje, naopak, stává se až posedlostí. Mám přítelkyni a znám takových víc,co natolik propadly kouzlu těch přešlechtěných, funících, uslintaných, chrápajících buldočků s vypoulenýma očima a neforemnýma nohama, že pro ně jiný ideál psí krásy neexistuje. A proč tomu tak je? Takové paničky jsou spokojené jen tehdy, pokud jejich vůle odpovídá vůli těchto mazlíčků. Cení si věrnosti, nikoli nezávislosti. V tomhle spíše ti tzv. milovníci koček jsou přijatelnější, protože tahle malá šelma je "osobnost" a pokud věnuje svou přízeň, nevěnuje svůj život. Není tak věrná jako pes a ani tak závislá.
A teď se dostáváme k jadérku věci. Pro pravou lásku se musí člověk rozhodnout, což v podstatě znamená, že hledá partnera, který je ochoten žít v takovém vztahu, který poskytuje možnost rozvoje osobnosti obou zúčastněných. Láska vyžaduje vůli a rozum, neboli cit i aktivní přístup k vlastní osobnosti i osobnosti partnera. K jejímu vývoji. Manželství v dnešní době upadá a preferuje se volné soužití, protože asi mají ti dva pořád onu "svobodu" neboť když si přestanou rozumět, nestojí je to peníze na rozvod a vlastně ušetří i za svatbu. Snad proto je dnes běžná střídavá péče a žití single popřípadě s "přítelem". Ano, už to není druh-družka, je to jen přítel a přítelkyně. Zřejmě proto se tento výraz tak vžil, protože významem více odpovídá. Já si myslím, že je to o té odpovědnosti za vývoj duše a myslím si to na základě myšlenek M.S.Pecka, který definuje lásku takto:"Je to vůle rozšířit své "JÁ"ve prospěch duchovního růstu ať už vlastního nebo cizího"(partnerova).
Odpovědnost, to je oč tu běží. Právě ta morální odpovědnost ve všech oblastech je to, co se nedostává v dnešní době v životě, ale ani v té politice. Nikdo za své činy nechce být odpovědný. Neboli se této odpovědnosti všemožně vyhýbá, byť možná podvědomě.
Proč je nutná definice lásky? Je to proto, aby se mohl člověk vůbec orientovat v tom všem, co souvisí se životem. Rovněž v dnešní době je velmi rozšířená depresivní porucha. Proč asi? Nechci zabíhat do detailů této skutečné nemoci. Chci se jen zamyslet nad tím, proč tomu tak je. Jestliže láska souvisí s duchovním růstem, pak se nehodila "do krámu" komunistům. Ti se z nás všech snažili vychovat ateisty a to tak důsledně, že většina z nás vlastně ateisti jsou. A to zapřisáhlí. Jen proto se teď vracíme k těm správným morálním hodnotám, protože o existenci duše se již oficiálně hovoří, píše a snad i ví. A také že se to lidé nebojí přiznat. Ten nesprávný názor na člověka jako takového, tedy bytost pouze v materiálním světě zakotvenou už mizí. Možná i proto, že pokud si to člověk skutečně připustí, cítí se líp. Je to tím, že se jeho duše probouzí, stává se jakýmsi protipólem rozumu neboli mozku, který je zmapován podstatně víc než naše duše už proto, že duše je nehmotná.
Toto téma je široké a vyžaduje mnoho času a přemýšlení. Bylo by to ale dlouhé, takže pokračování příště.
Přeji hezký den.
