Shlédla jsem 13.komnatu pana Schwarzenberga. V diskuzi pod jedním mým blogem někdo zalitoval, že se nestal prezidentem právě on. Chápu jeho lásku k tomu kousíčku vlasti, Orlíku a dnes již zatopenému údolí řeky Vltavy. Krajina jeho šťastného dětství, zvlášť je-li to spojeno se "svátkem" posezení celé rodiny u čaje a tatínek vypráví...
Určitě bylo drsné, vytrhnout dítě z jeho šťastného dětství. Přestěhovat jej do cizí krajiny, na jiné panství, do jiného státu. Chápu jeho stesk. I já ve snu vídám místa, která už neexistují, kde jsem, jako malá byla v krásné krajině u babičky a dědy, která už změnila svou tvář díky "vyspělé" civilizaci.
Z oken Orlíku už není vidět nádherné údolí, cestičky podél řeky pod korunami stromů. Jen vodní plocha a stromy v povzdálí a parník, který veze turisty na prohlídku. Sentiment starého člověka, určitě poznamenaného křivdou. Věřím, že se mu stýská a nejen po krajině, ale po idylické rodině. Ale co dělá pro svou vlast? Snaží se získat zpět pokud možno celé panství, ale sám tu věčně nebude a kdo po něm bude dědit? Samozřejmě jeho potomci, ale ti už mají jinou vlast. Jsou doma jinde, ne v Čechách.
Bůh stvořil nebe a Zemi a dal ji člověku... Všichni máme k půdě vztah, máme to v základní výbavě od Stvořitele i když si to mnozí nepřipouštějí. Narodili se a žijí celý život ve městě a přesto, když jednou zažijí "setkání" se zemí - půdou, většinou se jim vrátí tenhle vztah. Půda znamená život. Člověk by měl v potu tváře dobývat své živobytí, tak to Bůh chtěl...
Půda dnes je vlastněna různými subjekty - církvemi, feudály, státem... K jejímu vlastnictví si lidé vždy pomohli jedině válkou, dobýváním cizích území a rozšiřováním svých panství i za cenu zabijení lidí, tvořících vojska a tlupy, které si najímali a platili panovníci, aby pro ně loupili. A církev? Dostala půdu darem? Jistě byly časy, že díky hospodaření na takové půdě pomohli církevní hodnostáři chudým a závislým. V klášterech bylo obdělávání zahrad jednou z hlavních náplní práce, kromě modliteb. Pěstovali si zde zeleninu a ovoce pro svou spotřebu. Půda vždy stála za to, aby se o ni bojovalo. Znamenala bohatství a hojnost potravy a potrava, to je to jediné, co skutečně člověk potřebuje, aby přežil.
Člověk má ale kladný vztah k půdě jen když mu patří. Záleží na něm, jak s ní hospodaří. Komunisti znárodnili i půdu a stala se vlastnictvím "nás všech" a jak se s tím lidé vyrovnali? Inu na těch lánech "hospodařila" družstva, ale malé kousíčky si lidé skoupili, aby zde měli své domky, zahrádky, chaty a chalupy. Mockrát jsem slyšela, že nikde jinde ve světě nemají lidé své "druhé domácnosti", že je to naše česká specialita, bydlet ve městech a na víkend hurá do přírody, na svůj malý kousíček vlasti. Někdo půdu i s hospodářstvím zdědil a je spousta takových, kteří půdu neprodají za žádnou cenu. Pronajmou, ale neprodají.
Tentokrát z Ruska přišla tahle myšlenka, aby každý, kdo si to bude přát, dostal ne méně než jeden hektar půdy a založil rodový statek. Je to jediné možné řešení dnešní krize. Jak vrátit člověku původní hodnoty do života. Kousíček vlasti, toho kousíčku půdy, který bude jen jeho a na němž může hospodařit podle libosti. Je vypočítáno, že takto velký pozemek uživí RODINU a také ji bude držet pohromadě. Lidé zde zakládají své zahrady, sady i kousek lesa a rybníček se vejde. Uživí i pár domácích zvířat. A po obvodě živý plot. Ne ten stříhaný a šlechtěný z tújí, ale ze stromů a keřů sesazených tak, aby byl ten "plot" pořád barevný a krásný, plný ptactva a aby chránil před větrem. A také dům má být živý, roubený z klád. To je ten návrat k původním pramenům. V Rusku rozloha stačí... /Zvonící cedry Ruska, Vl. Megre - Anastasia/
Prý je to zaostalost, ale k čemu jsou stohy bankovek nebo dokonce jen cifry na výpisu, když by se člověk nenajedl, zemřel by hlady. Peníze jako takové jsou jen kousky potištěného papíru. Jídlo se za ně koupí, zatím, jeho kvalita je ovšem mnohdy pochybná....
Takže i když pan "kníže" shromáždil svůj majetek a rád by ještě další, zvládne na něm hospodařit? Musí využít práci těch, kteří to štěstí neměli. Nepatří jim žádný kousíček vlasti, musí pracovat na cizím a proto ta práce s půdou není tou srdeční záležitostí. Je to práce jako každá jiná. Placená dobře nebo špatně. Ale kdyby dal pan KS dohromady ještě větší ipérium, nikdy se nevrátí ono idylické posezení celé rodiny v knihovně nad šálkem čaje a vyprávění otce... Ta půda neznamená RODINU, jen majetek a ten se musí hlídat. Není to radost, ale "jen" obrovská starost.
Ve Vídni se prý baví novým vtipem:
Malá privatizace v Česku byla, když Havlovi vrátili Lucernu.
Velká bude, až Schwanzenbergrovi vrátí Čechy.
Napsala mi kamarádka, že by MU to přála, že by měly Čechy konečně pořádného hospodáře. Odepsala jsem jí, že může odevzdat KS svou chalupu se zahradou, že když tam bude KS hospodařit lépe než ona a její manžel, že se o ně dobře postará, pan kníže a ostatní se rádi přidají... nebudou muset ani myslet!
