"Kdo nepracuje, ať nejí"

 Při protiakci Romů na českobudějovickém sídlišti Máj, tento nápis držel seriozní pán jako svůj protest. A připsal, že je to z Bible, knihy knih. Není ale dnešní doba trochu jiná?

  V dobách, kdy jsme ještě nebyli v zajetí vyspělé techniky, když ještě lidé dobývali svůj chléb v potu tváře, pak toto jistě bylo na místě. Ale dnes? Jeden kombajn nahradí skupinu lidí, schopných práce, z celé vesnice.

Traktory nepotřebují každodenní péči jako koně. Potřebují nějaký servis, ale jinak, když není třeba, ukázněně stojí někde v přístřešku. Péci chléb rovněž byl jakýsi obřad a peklo se v určitý den pro celou vesnici. Později a hlavně ve městě se rekrutovali pekaři, jako samostatná jednotka. Dnes se peče hlavně ve velkých pekárnách a pracují stroje. Lidé spíše jen dohlížejí na výsledek a ten popravdě není nic moc.

  Ruční práce je cosi vzácného, skoro až neskutečného. Dříve se lidé také po práci bavili, ale mezi sebou. Tančili, zpívali, povídali si příběhy a zážitky. Zkrátka sdíleli své životy. Dnes má každý svou televizi, svůj počítač a baví se přes sociální sítě a také sdílejí, ale spíše obrázky a to jedním kliknutím. Říká se, že počítač nám přibližuje lidi z druhého konce světa, ale oddaluje lidi, kteří jsou bezprostředě vedle nás. Velká pravda. Lidé sedí u jednoho stolu a každý je vzdálen třeba i stovky kilometrů, protože lidé nesdílejí svá těla, to by bylo asi snažší, ale své duše a ty "cestují" na vzdálená místa.

  Ale vraťme se k soudruhům cikánům, pardon Romům. Jsou to svým způsobem chudáci. Nutí se jim něco našeho a to tak, že jinou možnost vlastně nemají. Mají své tradice, návyky, svou kulturu a nezapadají do dnešní koncepce našich mocných a těch, kteří určují takové podmínky, že je to jen devastace přírody, nahrazování například pohanských bohů našimi "celebritami", kvalitu jednoznačně určuje cena atd.. Není divu, že zneužívají sociální systém. Jaké mají možnosti? Ten pán hovořil o tom, že děcka nechodí do školy a tudíž nemají vzdělání. Opravdu by se snáze uplatnili se vzděláním?

  Zaměstnání dnes není zdrojem obživy, ale spíš bych to chápala jako jisté nutné nevolnictví, abychom si zasloužili ten chléb. Na všechno jsou stroje, aby se ušetřilo na drahé lidské práci. Vše se posuzuje ne podle kvality, ale ceny. Vyrábí se kvanta nepotřebných věcí, kvantum toho chleba se denně likviduje, protože se ho peče také příliš mnoho. Jsme společnost, která se orientuje na spotřebu, ale hlavně produkujeme spousty a spousty odpadu.

Bydlela jsem deset let na vesnici. Měli jsme slepice /kdosi mi položil otázku v reakci na můj blog Parlamentní demokracie po česku, jestli vím, jak vypadá slepice, tak vím, velmi podrobně co se týká povahy i stavby těla těchto opeřenců  a mohu ujistit, že mnoho s nimi společného nemám, pokud ten dotaz směřoval tam/, krůty, husy, kachny, psa, kočky, ve stodole myši. Měli jsme kus země, ovocné stromy, keře s rybízem a malinami, záhony se zeleninou a věřte nebo ne, hospodařili jsme téměř bez odpadu. Co zbylo v kuchyni, hodilo se psovi, kočkám a slepicím. Odpad z kuchyně šel na kompost. Protože jsme topili dřevem i popel se použil jako hnojivo ke stromům a keřům. Ostatní odpad jsme třídili a byl to odpad z provozování jakési klubovny místních chalupářů, čili sklo, plasty a papír. Tohle ve městě zatím nejde. Do popelnic se háží plastové láhve vedle slupek z brambor, zbytky z kuchyně i prázdné plechovky a vyhazují se celé kusy nábytku, bílé techniky, prostě všeho možného. Obživu jsme nacházeli i v lese v podobě hub, borůvek a i na lukách v podobě bylin na čaj a pro zdraví.

A to je základní problém. Lidé ve městech, kam se uchýlili, když byla zdevastována vesnice, nemají přístup k volné půdě. K tomu, aby si dobývali svůj chléb. A k tomu nepotřebují vzdělání v technických oborech, jak se moderně říká. To je otázka toho, kam jsme to s tou technikou dotáhli. Já si myslím, že celý rozpočet společnosti by se měl přehodnotit. Obnovit některá místa, která by nebyla jen k tomu, najít lidem práci, ale aby byla tato místa ku prospěchu společnosti. Například v každém domě by mohl být placený domovník, který by měl na starost celý vchod a jeho okolí, úklid a třeba i napravování vztahů v domě. Aby každý vchod fungoval aspoň trochu jako jistá jednotka společnosti, aby zde byli i možnosti toho soužití v pravém slova smyslu. Aby nebyla ta anonymita a ten alibizmus. 

Proč ale nutí nás, s odlišnou kulturou žít trvale s lidmi, kteří jsou a budou jiní. Kteří žijí z našich daní a nemají prostor k tomu, co je pro ně typické? Připadá mi, že na Slovensku mají Romové své osady a kdyby se to dotáhlo, myslím, že by to fungovalo. Pokud by například Rom kradl, nešel by do našeho vězení, za naše peníze, ale dostal by domácí vězení. Nesměl by opustit osadu. Měli by povinnost postarat se o své děti a nebyli by jich plné naše dětské domovy. Ale to je utopie, že?

Celý systém by se musel nastavit úplně jinak. Tak, jak to vyžaduje technokratická doba. Není práce pro lidi, protože ji dělají stroje a mělo by s tím být počítáno. A při tom ovládání těch strojů bychom se měli asi střídat, aby jsme si zasloužili ten chléb všichni. Zdá se, že peníze jsou, ale jsou nějak špatně používané. Tak nějak nelogicky. Dávají se sociální dávky, ale mohla by to být odměna za takovou práci, která není na základě miliardové zakázky pro velkou firmu, která je stejně jen nastrčená, ale pro normální žití v podmínkách, jaké jsou.

Odpovídám tedy tomu pánovi s tím plakátkem: "vzdělání Romů by to nevyřešilo", tedy podle mne.