Jak ženy dělají muže šťastnými proti jejich vůli(něco o lásce IV)

aneb co přináší dnešní doba ve vztahu muž žena. Hodně se dnes hovoří o té 4% menšině, ale co těch 96%? Jaké jsou jejich problémy? A kolik % je těch, kteří umění soužití zvládli?

Jasně, jsou extrémy a o těch se píše a mluví. Nedávno proběhla zpráva o jednom páru, který byl vskutku výjímečný. Chodili spolu od střední školy, ale rodiče byli proti, tak utekli. Ne ti rodiče, ale ti mladí, aby bylo jasno. Pak spolu žili tuším asi 60 let a zemřeli den po sobě. Lásku si, podle jejich dětí, vyznávali celý život. Měli jen velké štěstí? "Štěstí nejsou nesplněné sny, ale splněné povinnosti", tenhle citát je z filmu Kotva u přívozu a mě utkvěl v paměti asi proto, že mě opravdu "oslovil". Skutečně, když zvládnu to, o čem vím, že je to správné, mám příjemné pocity. Cítím takový "klid na duši" a to je štěstí.

Studuji psychologii už drahně let. Studuji z dostupných populárně vědeckých knih, například Evu Reinwaldovou, M.Scotta Pecka, Paula Coelha, Anastasii a mnoho dalších, leč méně významných, tedy pro mne. Ale nejúžasnější studium je sám život. Musím říct, že se nedokážu na nikoho rozzlobit a nenávidět ho, ať udělal cokoliv. Prostě ho chápu, vím tak nějak, co ho k tomu vedlo. Zvážím jeho životní zkušenosti, například dětství, pokud ho znám dostatečně dlouho. Nikdo není "jen" špatný a i dobrý člověk někdy uklouzne, rozdíl je jen v tom, co si z toho vezme ( u politiků záleží na tom, jak to televize podá). Chápu v podstatě i toho Kalouska. On opravdu dovede obhájit to, co říká, jen kdyby nebyl tak arogantní a samolibý a neškodilo by, kdyby se uměl na věc podívat také z té druhé strany. Kdyby na vlastní kůži okusil to, co sám prosazuje, co se týče těch úsporných opatření. Možná by ubral. Naproti tomu mě překvapuje Miloš Zeman. Že má , jak se říká "načteno" jsem věděla, ale že své znalosti projevuje moudrostí, to mě mnohdy fakt dostane. A je to opravdu demokrat. Není to uzurpátor ani monarcha. Dá prostor i druhým, nesnaží se myslet za ně. Dovede velmi přesně vystihnout myšlenku ve zkratce, v tom je opravdu mistr a nemá konkurenci. Jen jeho vystupování není tak elegantní, jako u Václava Klause. On je, asi dle jména, opravdu takový humpolácký zeman. Ale to jsem odbočila.

Moc důležitá kniha v mém životě je Tajná řeč těla od D.Lewise. Ta opravdu naučí číst lidi jako knihy a co mě zaujalo nejvíc? Člověk může pozorovat i sám sebe a lépe si porozumět a to tak, že používá samovolně určitá gesta a to je to, co prozradí o člověku nejvíc. O jeho duševním rozpoložení. Když je nějaký problém, dá se řešit jen tehdy, když je správně odhalen a specifikován. Pak může dojít k nápravě. Například když je někdo alkoholik, musí si to nejdříve připustit. Pak teprve najde důvody a způsoby, jak svou závislost léčit a vůbec zvládnout. Stejné je to s kouřením. Až když člověk skutečně pochopí a pocítí, že jde o život, přestane, ale tu už je obvykle docela pozdě.

"Kdo opravdu miluje ví, jaké potěšení to přináší. Když skutečně milujeme je to proto, že milovat chceme." /M.Scott Peck Nevyšlapanou cestou/

Kdybych neměla "přítele na telefonu" (v mém případě na mailu), těžko bych byla se svým pozorováním sebe sama vůbec někam dospěla. Zkrátka nejlepší studium života je život sám. Ale člověk musí mít zpětnou vazbu, aby vše odhalil a taky věnovat tomu přemýšlení dostatek času a kvality. Zamyslet se opravdu, ale opravdu hluboce. Nadpis blogu jsem si vypůjčila od S.Reidlové a B.Schwederové. Skvělá kniha, ale ještě ji studuji. Zaujal mě ten název. A proč? Nedávno jsem, na základě vztahu s jedním člověkem, rozluštila, v čem jsou muži a ženy rozdílní, co se týká toho prvopočátku vztahu. Abych tak řekla, pochopila jsem v tomhle ten zákon přírody, který je jediný neporušitelný (tedy na rozdíl od těch zákonů, co produkují naši poslanci). Jaký je rozdíl mezi ženou a mužem při namlouvání?

Inu, muži soutěží mezi sebou, předvádějí se (i v přírodě samečkové předvádějí svou sílu a krásu), aby zaujali ženu a je na ní, koho si vybere. Zatím co ženy si vyhlédnou muže a toho se pak snaží připoutat, přivázat, zkrátka ovládnout. Zatím, co u mužů jde o chlubení typu:" Já jsem lepší, já jsem ji okouzlil a získal. Mne si vybrala". U žen je to spíše: "Tenhle je můj, neopovažuj se ani přiblížit nebo ti vyškrábu oči (to je signál jiným ženám), ten už mi neuteče a dá mi všechno, co budu chtít". Trochu zlehčené. Žena prý instinkttivně hledá dobré geny. Ženy jsou ale spíš intrikánky. Není to poctivý souboj, spíš manipulace a podlost. O ženách se říká, že nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Protože je to lidové rčení, je na něm kus pravdy, to potvrzuji. Já sama jsem se opravdu důkladně zamýšlela nad tím, co vlastně chci. Nebo spíš, co bych chtěla, protože jsem bez partnera po tom, co jsem ty své dva opustila. Nejdříve jednoho ( po 22. letech) a pak druhého( po 13), samozřejmě, nejsem bigamista. Po té, co jsem okusila onu svobodu, kdy je člověk závislí jen sám na sobě, nemusí nic, co nechce a naopak může, co chce, samozřejmě v mezích dnešní doby krize (Kalouskova šetření a snižování zadluženosti a nezaměstnanosti), už bych si asi těžko zvykala na někoho těsně vedle sebe. Taky se raději uskromním, než bych dělala ze sebe blbce. To je to, co vyloženě nesnáším, když někdo ze mě blbce dělá. Proto nikdy nebudu volit levici, ti by nejraději "mysleli" za mě. Děkuji nechci!

Ale zpět. Opravdu mohu potvrdit, že domyslet úplně, co vlastně chci, mi dalo fakt hodně práce a to to stále ještě nedokážu přesně definovat. Pan doktor Cimický říkal, a já s tím souhlasím, že ženy hledají nějakou jistotu. Proto také více pečují o své zdraví. A v soužití je to asi stejné, říkám já. Takže když to shrnu, dokážu se o sebe postarat a nikdy bych nechtěla muže jen pro peníze. I kdyby měl nevím co, pokud by to nebyl kvalitní člověk, nemilovala bych ho. Mnohdy ale ženy vidí to, co vidět chtějí a nevidí, co vidět nechtějí, až se ucho utrhne. Pak pohlédnou pravdě do očí, jak se říká. No a naopak. Nemusí oplývat fyzickou krásou... pokud by měl krásnou duši? Ale má-li krásnou duši, nemůže být ošklivý. Ta krása duše se projeví v celkovém vzezření, nebo ne? Vždycky mě odpuzovali plešatí a tlustí muži. Já vím, že mnohdy za to nemůžou a naopak mnohdy si holí hlavu z frajeřiny. Ale to jsem byla ještě "hloupá". Teď spíš přemýšlím, co mě na muži přitahuje. Co způsobí ono jiskření, ten úžasný pocit bezpečí, když bych našla toho správného a ten pocit bych měla. A co bych tedy od něj opravdu chtěla? Došla jsem k názoru, že nejspíš to, aby mě bral takovou, jaká jsem. Aby mi nepřisuzoval vlastnosti, které nemám a nepodezíral mě z úmyslů, které nemám. A aby se ke mně hlásil, "nezatloukal" mě. Skvěle to vyjádřila, tou lámanou češtinou, Chantal Poullain:" Já chci vedle sebe strom a ne baťoch".  Jsou akce, kde je dobré nebýt sám. Mít s kým jít. Mám ráda toulky přírodou, ale sama bych se někde v lese asi po.... A třeba na tanec také musejí být dva, na koncert či výstavu to stačí kamarádi, ale na jisté základní potřeby...? V tomhle jsem asi trochu "staromódní". Čili chtěla bych muže, který nehledá kuchařku, pradlenu, uklizečku, služku ... chtěla bych samostatného člověka, který hledá rovnocennou partnerku se stejnými zálibami. Nejlépe muzikanta.

Už žádného chlapa domů nechci. Ani by se mi sem nevešel, mám 16 m2 obytné plochy. Ale taky mám koupelnu jen pro sebe. Nemusím stále hlídat, aby byla plná lednička, vymýšlet, co nakoupit, co uvařit, co nemá rád, co má rád, v jaké přijde náladě, jestli mi bude vyčítat, že jsem koupila to a ne ono (například: Doma není kus Rumu a ona koupí chleba) atd. Já jsem dokonce byla tak pitomá, že jsem se starala, aby měl co kouřit. Ale víme jak jsou protivní, když nemají čvaňháro. Já sama nekouřím a nikdy jsem nekouřila, jen vím, čeho je kuřák schopen, když nemá co do té huby vrazit.

Taky je zajímavé zamyslet se nad nevěrou. Co je to nevěra pro muže, jak ji chápou a co pro ženu. Řekla bych, že muž to bere jako své selhání. Že je někdo lepší pro jeho ženu než on. Že je tedy v něčem lepší a proto zajímavější. Ale je to spíš o tom, že má nebo dělá něco, co ten vlastní už nedělá nebo nemá. Prostě ztratí zájem a bere manželku "jako součást vybavení domácnosti"/ Paulo Coelho, Záhir/.

Žena naproti tomu to bere jako zradu, tedy podle mé zkušenosti. Čili vinu má jednoznačně muž. Prostě se na ní vykašlal, zklamal její důvěru, už v ní nevidí tu jemnou bytost, kterou dříve chránil. Proto možná muži nevěru spíš odpustí, když se žena vrátí. Berou to možná jako potvrzení, že jsou nakonec stejně lepší. Žena obvykle jde z kola ven, protože ta "nová" chce vlastnit a ovládnout a založit hnízdo, zatím co to původní hnízdo je v troskách a opravitelné jen s vynaložením všech sil. Ženy tak lehko neodpouštějí. Prostě je to pořád trápí a bolí.

No tak zase příště. Budeme pokračovat, kde jsme skončili. Přeji hezký den.