Deprese a jak to vidím já

Včera jsem si zde přečetla blog na toto téma a hlavně diskuzi pod ním. Dovolte tedy i mně se k tomu vyjádřit.

   V dnešní době, musí-li někdo docházet pravidelně na psychiatrii, už se na něj pohlíží jako na někoho, na něhož je třeba dát si pozor a zároveň se jeho názory neberou vážně a je často zesměšňován nejen slovně, ale i gesty. Jistě je znáte. Proto o tom nerada mluvím. Lidé to často mohou brát jako takovou ulejvárnu a nebo i omlouvání blbosti. Udělám chybu, řeknu něco kontroverzního – vymluvím se na depresi.

Příčiny deprese, a já se nebudu vyjadřovat v odborných termínech, jsou buď vnější nebo vnitřní.

 Za vnější bych považovala ona zmíněná traumata z dětství, následek dlouhotrvajícího stresu, také jistým ztroskotáním v životě.

 Vyrůstala jsem v úplné rodině. Moji rodiče měli naprosto odlišný původ. Táta byl vymodleným synem velkostatkáře, velmi inteligentní a rozmazlovaný matkou i o deset let starší sestrou. Máma, bohužel, s inteligencí průměrnou, si jako dítě prošla peklem. Nikdy nám toho moc neřekla, takže jen útržky. Máma od nich odešla, táta na výchovu nestačil, protože se elektrifikoval sever Čech (Mostecko) a tak to bylo spíše o zadání úloh a po eventuálním nesplnění následoval krutý trest. Neumím si představit zmlátit dítě do bezvědomí, mám husí kůži, když si to jen představím. Nicméně máma svého tatínka milovala a často i nás vychovávala moudrými příslovími, které často od něj slýchala. Pak měla taky macechu jak se patří. Týrala jí tak, že máma skončila v“děcáku“. Není divu, že se moji rodiče neshodli. Dnes to vidím tak, že i tátova trpělivost měla své meze, ale tenkrát jsem se o maminku bála. A bezmoc, jakou děti cítí, když se tatínek zamkne s maminkou v obýváku, oba na sebe křičí a maminka pláče je strašná. Maminka se pokusila o sebevraždu plynem, což bylo spíše způsobeno jejími depresemi vzhledem k jejímu dětství.

  Studovat jsem nesměla, táta byl státním zaměstnancem a nesouhlasil se vstupem vojsk v 68. Základku jsem dokončila s vyznamenáním, ale bohužel v době normalizace. Vyučila jsem se v Lišově čalounicí – dekoratérkou. Vdala jsem se brzy, v osmnácti letech, tehdy to bylo běžné. Za pět let jsem stačila porodit tři děti a vystudovat nástavbu na SŠ nábytkářské. Svým dětem jsem se snažila dát hodně lásky a hlavně pocit, že na mámu se mohou kdykoliv spolehnout, že je ochrání. Jen pro ilustraci – syn přišel ze školy zraněný a s poznámkou. Když mi pověděl, co se stalo, doslova jsem „letěla“ na paní ředitelku a incident se vyšetřil a paní učitelka, protože to byla její chyba, se mému synovi omluvila před celou třídou. Mladší dcera měla za třídní alkoholičku, strašlivě uřvanou paní učitelku, která si na ní zřejmě kompenzovala své mindráky a možná své neštěstí. Dostala výpověď, ale lhůta na odchod za školy byla šest měsíců. Opět jsem „zlítala“ co bylo třeba na přestup na jinou školu atd..Také zdravotní potíže jsem s dětmi musela řešit. Starší dcera byla krátkozraká a docházely jsme k dětskému psychiatrovi, připadala mi hysterická. Mladší – chronický zánět močových cest. Manžel vášnivý rybář, nikdy mi moc nepomohl.V druhém vztahu alkohol se všemi důsledky. Teď náhle samota, bez střechy nad hlavou, bez práce, bez přátel.

   Většinou mi šéfovali blbci, jenže byli ve „straně.“Já jsem měla tzv.mistrák, ale špatný kádrový posudek. Po sametové revoluci, jíž jsem se skutečně zúčastnila, jsem šla ihned podnikat ve svém oboru, který jsem si skutečně zamilovala. Vydržela jsem to pět let. Navíc jsem se dala přemluvit a vzala do učení dívčinu, která se nevešla do ročníku na učilišti a musela jsem si tedy dodělat pedagogické minimum na JU.

  A teď vnitřní nebo tělesné příčiny? Po prvním porodu transfuze krve se žloutenkou typu C. Do roku 89 u nás nebyla diagnostikovaná. Následkem byly potíže se štítnou žlázou, slinivkou a játry. Psychiatra jsem navštívila, když jsem nebyla schopna večer usnout a když se mi to podařilo, vzbudila jsem se ve tři a už jsem nespala. Také stavy naprosté beznaděje, neschopnosti a nezájmu něco dělat, pocit, že to nemá cenu.

        A teď k jádru sporu. Pořád jsem slýchala rádoby experty, mezi nima ale i lidé, kterým věřím,že antidepresiva brát nemám, že budu závislá, že je to jen špatná nálada a že to přejde atd. Vysadila jsem je několikrát a pokaždé jsem se neskutečně trápila. Přečetla jsem toho spoustu o depresi a snažila jsem se namluvit si, že to bude dobrý, že to přejde a že to musím zvládnout. Nakonec jsem vždy skončila na psychiatrii po pokusu o sebevraždu. Nepamatuji si, co všechno jsem vyváděla v záchvatech, měla jsem pocit, že jsem uvězněná v jakémsi skleněném zvonu a nikdo mě neslyší a nikdo mi nepomůže. Byla jsem tedy agresivní a naprosto zoufalá. Myslím, že kdybych měla pistoli, jako pan Svoboda a tuším,  Jiří Brabec, asi bych tu dávno nebyla. Prášky holt působí pomalu a stačej vás zachránit.

TAKŽE POZOR na rozdíl mezi depkou a DEPRESÍ. Není to legrace.