Toaleťák? Na to zapomeň!

Na počátku bylo slovo, a to konkrétně slovo mé dcery. Když jsme se bavily o škole, jen tak mimochodem zmínila, že na záchodech nemají toaletní papír. "Cože?" zarazila jsem se. "Jako že vůbec a nikdy?" "Jako že vůbec a nikdy," odtušila dcera s výrazem, který napovídal, že to je naprosto normální. Což, jak jsem zjistila, na zdejších základních školách skutečně je. Na prvním stupni mívají děti papír alespoň ve třídě, kde si mohou v případě potřeby vykonat potřebu utrhnout. Na druhém už často mění učebnu, tak co, Indové se přece taky utírají rukou, ne?

Když jsem o tom přemýšlela, napadlo mě, že to je taková naše národní specialitka. Možná nejen naše, zas tak zcestovalá, abych mohla provést statistické vyhodnocení, nejsem, ale zatím jsem v cizině pokaždé na toaletní papír na veřejných záchodech (ať už v metru nebo v kavárně) vždycky narazila. Šťastná to žena!

U nás se ještě i dnes člověk často dostane na placené veřejné záchodky, kde si musí vystačit s předem natrhanými čtverečky papíru, které leží na okénka toaletářky přísným okem dohlížející na odebrané množství. Nestačí vám? Můžete pokorně požádat o větší příděl, zároveň tím však vaše sebevědomí utrží pořádný záhlavec. Výraz paní za okénkem jasně říká: "Přiděleným vzorkem  se nedokáže utřít jen naprosto neschopný hňup."

Je to takový mile staromódní pozůstatek časů minulých. Samozřejme je znát velké zlepšení, jelikož za komančů nebyl papír nikde, snad leda s výjimkou některých placených záchodků, i zde ale pouze na příděl u okénka. Navíc byl obvykle k mání jen tzv. kluzák (pro ty, kdo nepoznali, dal by se přirovnat k tvrdšímu balicímu papíru, jednu stranu měl lesklou a hladkou, odtud název "kluzák").

Pokoušela jsem se pochopit, co k tomu provozovatele veřejných toalet vede. Ve školách by pravděpodobně argumentovali tím, že děti papír beztak jen roztahají po záchodech nebo jím ucpou mísu. Ale to se blíží argumentu "proč dětem kupovat boty, když je stejně okopou a navíc z nich do půl roku vyrostou". Navíc když to jde na toaletách v nákupních centrech, proč by to nešlo ve škole nebo v metru? Není lepší řešení děti prostě vychovat tak, aby se ke svému okolí chovaly slušně? Problém se přece nevyřeší tím, že se budou  ( a potažmo i dospělí, kteří natrefí na jedno z těch zastaralejších zařízení) stresovat v prekérní situaci mezi kovovými stěnami kabinek.

Když jsem dceři navrhla, aby si nosila jednu roli s sebou v batohu, upřímně se vyděsila a vysvětlovala mi, že NIKDO ze třídy s sebou papír nenosí, tak těžko může ona. "A jak to děláte, když se vám chce na velkou?" nechápala jsem. "My prostě ve škole na velkou nechodíme," zněla odpověď. Že by šlo tedy o ekonomické opatření vzhledem k mizernému financování základních škol? (dítě nakonec přistoupilo na papírové kapesníky)

Dnes se chystám na třídní schůzky vyzbrojena transparentem "DŮSTOJNOST PATŘÍ I NA ZÁCHOD". Ale chci apelovat na vás, milí provozovatelé jakýchkoli veřejných záchodků: Zkuste to s námi a dejte nám víc papíru. Protože na záchodě bez papíru je to úplně na... zrkátka přesně na to, na co je toaleťák potřeba!

Titulní fotografii, volně šiřitelnou pod licencí GNU Free Documentation License jsem si vypůjčila na stránkách http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Toiletpaperwhitebg.jpg