Tanec k silvestrovskému veselí patří. Přesto se tanci na Silvestra vyhýbám jako pověstný čert kříži.
V průběhu roku si tance užívám měrou vrchovatou. Čas předvánoční znamená, že jsem často v jednom kole a nevím kam dřív skočit. Letos to bylo o poznání klidnější. Deset sobotních večerů věnovaných StarDance a psaní svých postřehů se letos nekonalo a já nedočkavě čekám na rok příští a dvanáctý ročník, který, doufám, nebude tuctový.
Před Vánoci v našich tanečních kurzech absolvujeme Vánoční večírky, které občas žertem nazýváme besídkou zvláštní školy. To je čas, kdy si můžeme v klidu popovídat, ochutnat vzorky cukroví, přiťuknout si sklenkou a vše proložit tancem. Báječné dva večery ale utečou jako voda, popřejeme si navzájem a nastává téměř měsíční pauza před začátkem jarní části.
A než se člověk naděje, je zde poslední den v roce, den bujarých večírků, alkoholu a povinného veselí. Mnozí vyrazí právě na večírky nebo jen ven. Já jsem si uvykl trávit Silvestra spíše doma. Před půlnocí se jít podívat k Pakulu na odpalované rachejtle a zase domů, do klidného prostředí. Ne snad, že bych neměl rád veselí, ale pokud mohu, tak se vyhýbám davům a zejména jedincům, kteří svou oslavu příchodu nového roku poněkud přehnali.
Jedna z pražských tančíren nabízela Silvestra nanečisto, večer před Silvestrem. Cožpak o to, nápad dobrý, živá hudba, známí, to vše zní velmi dobře. Problém nastává v okamžiku, kdy se všichni tancechtiví vyhrnou na parket tančit waltz. Nemám rád, když musím tančit v pozoru, na místě, na jedné noze a ještě ne na své. Jakožto zkušený tanečník mám povinnost dávat pozor na ostatní a vyhýbat se srážkám. Jenže to v tančícím davu zas tak dobře nejde. Věřte tomu, že když z tříminutového tance můžete udělat maximálně patnáct taktů, moc zábava to není.
A to je jen polovina problému. Druhou tvoří snaha o tanec u méně zkušených párů. Některé páry tančí hlava nehlava, protože umí jen přesně tuto vazbu a jakýkoli krok jinam jim zcela rozbourá. Pak existují polopáry. To jsou páry, kde polovina páru má povědomí o krocích a vláčí za sebou polovinu druhou, která o krocích nemá ani páru. Takové páry jsou na parketu nevyzpytatelné.
A vůbec nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ne, trpaslíci ne, ale "machři". To bývají páry, které tančí až neskutečně nedobře, ale myslí si, že jsou vynikající tanečníci, kteří by strčili do kapsy i mistry světa. Takový pár si kolem sebe dělá místo, vyhání ostatní ze "svého" prostoru a předvádí své kreace, které nemají občas daleko k záchvatu padoucnice, přičemž po očku sledují okolí, které ohromují svým tanečním uměním, zda se na ně dívá. Pokud ano, znásobí své úsilí, aby se co nejvíce "machrovský" pár předvedl.
Aby to nevyznělo špatně, těchto párů všech tří zmíněných skupin je vždy jen malé množství, přesto jsou nepřehlédnutelné. Naprostá většina párů ať už na tancovačkách, v tančírnách nebo na plesech zvládá pohyb do rytmu v přijatelné formě pro sobe i okolí. V tom jsme asi evropské unikum, protože snad v žádném jiném státě neexistuje tradice tanečních. K tomu se váže historka, kterou zažila majitelka naší taneční školy.
Když jednou při návštěvě v Německu ukazovala fotku z tanečních z konce osmdesátých let - tehdy jsme měli kurzy v Obecním domě a na každý kurz chodilo okolo šedesáti párů - kde dámy seděly na židlích a pánové v oblecích, motýlku a bílých rukavičkách stáli za nimi. Dostalo se jí otázky, kolik těm lidem zaplatila, aby se nechali takhle vyfotit. Absolutně nechápali, že to bylo něco normálního.
Zkrátka tanec na Silvestra jde pro mě úplně stranou. Zítra už bude nový rok a otevře se další kapitola. Pro mě začne další taneční rok, s pořadovým číslem 42, což je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec ze Stopařova průvodce. V lednu 1982 jsem se, přes své tvrzení, že mě nikdo nikdy v životě do tanečních nedostane, seznámil s tancem, který mě provází celý dospělý život i kousek života nedospělého.
A jsem rád, že v lednu v našich tanečních opět uvítáme dámy a pány, a nikoli leadery a followery jako v pařížské prestižní vysoké škole SciencesPo (viz zde). Šťastný nový rok a spoustu tance.
