V této složité době, kdy běžné aktivity jsou nedostupné, nám zbývá radosti málo. Naděje však umírá poslední, a tak musíme doufat, že světlo na konci tunelu nejsou světla rychlíku jedoucího proti nám.
Dnešní téma moc radostné není. Za normálních okolností by zde byl článek úplně o něčem jiném, ale okolnosti jsou takové, jaké jsou. Je nutné vrátit se v čase, zpět do letošního března. Ještě v únoru vše probíhalo zcela normálně. Lidé žili své všední životy, prožívali radosti i strasti. Mohli jsme se těšit svými zálibami, kulturou, pohybem. A pak přišel host. Nezván, nečekán, životy nám otočil, plány převrátil, asi mu nebylo vhod, že otevřen radostem byl vchod.
Zákaz, který přišel shůry, zastavil dění v celé zemi. Ulice se vylidnily a večerní Praha vypadala jako po vymření. Sportovní, společenský i kulturní život doslova zamrzl. Všudypřítomný strach se stal pánem nad našimi životy. Nemá smysl se zde rozepisovat o průběhu celosvětově rozšířené nemocí a šířící se nákazy. Chci se věnovat spíše tomu, co to znamená pro nesoutěžní tanec.
Na jaře přišel zákaz takřka doslova ze dne na den. Pro naše taneční znamenal zrušení závěrečného plesu. Vzhledem k tomu, že naše taneční jsou malé, pro dospělé, do sta osob bychom se vešli. Následné omezení už znamenal konec a krátce poté i konec tanečních. Znamenalo to i odliv několika dlouholetých žáků. Naše naděje se upínaly k nové sezóně.
Ta ale skončila ještě dříve, než začala. Nejprve se prezident Svazu učitelů tance dotázal na Ministerstvu zdravotnictví, zda je nutné mít při tanci roušku. Na konci srpna přišla odpověď, že nikoli, protože tanec a výuka tance patří pod organizovaný sport. Upřímně, tanec je fyzicky náročná činnost a v soutěžní formě skutečně sportem je.
Netuším, co se změnilo, ale snad dva týdny poté oznámilo ministerstvo, že výuku v tanečních nelze brát jako sport a při tanci musí mít všichni nasazenou roušku. Toho dotyčného, který toto vymyslel, bych chtěl vidět, jak v roušce odtančí valčík, polku, jive anebo quickstep. Nastala paradoxní situace, kdy v oblíbených tančírnách mohli hosté u stolku sedět při konzumaci bez roušky a tančit s rouškou.
Všemu však učinil přítrž zákaz konání vnitřních akcí nad deset osob a nejnověji úplný zákaz. Mnozí lidé jen mávnou rukou s tím, že tanec je zbytná věc a člověk ji vlastně nepotřebuje. Zapomíná se však na to, že tanec patří ke společenskému životu a měl by být jednou ze základních výbav člověka. Každoročně absolvuje taneční i v dnešní době okolo padesáti tisíc dospívajících. Nemálo z nich pak pokračuje dalšími kurzy a pro někoho se stane tanec celoživotní vášní.
Troufám si říct, že pro některé taneční je opakovaný zákaz likvidační. Leckteří učitelé tance mají výuku jako svůj zdroj obživy. Ale nejde jen o učitele. Jde i o samotné žáky. Už tak je problém dostat dnešní mladou generaci od počítačů a sociálních sítí k činnosti zvané tanec. Maturanti musí již druhou sezónu rušit své maturitní plesy, tu nejpříjemnější část zkoušek z dospělosti. Pomalu se tak vytváří ročník, který nebude mít vztah k pohybu.
Ono ani tak moc nejde o to, že jsou nařízení, která na taneční obor tvrdě dopadají. Taneční školy se dokážou v lecčems přizpůsobit. Nejhorší je absolutní nejistota. Jak něco plánovat a zajišťovat dopředu, když nevíte dne ani hodiny, kdy budete muset zamknout dveře? Pokud by byl předem daný scénář "za těchto a těchto podmínek nastane toto", pak lze alespoň trochu něco plánovat. Pokud však přijde z nejvyšších míst omezení s platností na určitou dobu a toto omezení se po pár dnech zase změní, je to nemožné. Zbytečně pak vznikají ztráty, které nikdo nenahradí a v tomto případě nejde o riziko podnikání.
Na tomto místě měl být původně článek o seniorském StarDance, který spolupořádá Projekt SenSen. Deset vybraných seniorů společně s "profi" tanečníky mělo předvést své umění a odvahu v rámci plesu. Ten se měl původně konat v březnu a byl přesunut na konec října. Vzhledem k situaci byl ples znovu přesunut, tentokráte na listopad příštího roku. Obávám se, že se někteří z účastníků svého vystoupení už nedožijí.
V této složité době, kdy běžné aktivity jsou nedostupné, nám zbývá radosti málo. Naděje však umírá poslední, a tak musíme doufat, že světlo na konci tunelu nejsou světla rychlíku jedoucího proti nám. Tanec je totiž naprosto geniální vynález. Naučí člověka správně stát i chodit, získat pohybovou dovednost, zlepšuje rovnováhu. Navíc je geniální v tom, že zapojí do akce nejen celé tělo, ale i obě hemisféry mozku.
V Británii provedli před časem studii zaměřenou na seniory a jejich postupnou ztrátu paměti. Rozdělili seniory na dvě skupiny. Jedna cvičila jógu a luštila křížovky a sudoku. Druhá chodila na procházky a učila se tančit. Po poměrně krátké době se u druhé skupiny významnou měrou paměť zlepšila, zatímco první skupina na tom byla stejně. Z toho plyne, nechcete-li k stáru zblbnout, tančete. Snad k nám všem bude osud brzy příznivější a budeme si moci nejen zatančit, ale i zazpívat. A já budu moci napsat o něčem veselejším.
