Bylo, nebylo, dávno tomu, přesněji bez pár dnů před 30 lety, kdy jsem se v tanečních poprvé seznámil s druhem pohybu zvaným tanec. Jak jsem již v dřívějších dílech popisoval různé peripetie a zážitky z tanečních, tak se dnes přepivě zaměřím na příhody týkající se opět taneční problematiky.
Poté, co se před téměř osmadvaceti lety členové nově vzniklého klubu trochu rozkoukali a vzpamatovali z počátečního šoku tréninků, vymyslela naše šéfová další tenata, kterými nás zcela zákeřně a záměrně vlákala do závislosti na tanci. Tou činností nebylo nic jiného než nácvik předtančení. Samozřejmě jsme jako správní nadšenci okamžitě byli unešeni tím, že budeme moci předvést své hluboké znalosti tance (nikdo z nás si tenkrát neuvědomil, že vlastně neumíme vůbec nic) veřejnosti na plesech. Dny vesele ubíhaly a nácvik „Svatební čačy“ úspěšně pokračoval. Nakonec jsme přeci jen celou sestavu zvládli a předtančení předvedli přímo v Lucerně, Mekce to pražských bálů.
Vše bylo řádně nacvičeno, a když nadešel den D, tréma lomcovala s každým z nás jinak a odlišnou intenzitou. Jeden z pánů dostal řídký případ s hustým běháním, do té doby nenápadný tichošlápek náhle překypoval sebedůvěrou a do té doby suverén se nenápadně vytratil k baru, aby se posilnil alkoholem. To by bylo celkem normální, horší to však bylo s naší šatnou a parketem. Když jsme dorazili do Lucerny, zjistili jsme, že taneční parket je pokryt vrstvou špíny a bláta – dopoledne se tam totiž konaly boxerské zápasy. Takže jsme nejdřív vyfasovali hadry a smetáky a parket si uklidili. Pak jsme šli do šatny. Málokdo ví, že přímo pod parketem je ještě sklep s množstvím místnůstek, které se právě tímto způsobem příležitostně využívají. Konečně jsme doputovali do té správné a tam nás čekalo další překvapení. Celá místnost doslova čpěla desinfekcí a kafrem a na zemi ještě ležely zbytky zakrvácených obvazů. Naše šéfová ztropila povyk a výsledkem bylo, že do pěti minut byla na místě uklízečka, která šatnu uvedla do přijatelného stavu.
Konečně se přiblížilo půl deváté večer a my jsme byli převlečeni a připraveni na nejhorší. Šéfová nám udělila poslední instrukce a už byl čas nastoupit na parket. Vše probíhalo dobře, až do onoho osudového okamžiku. V sestavě jsme měli figuru, kterou jsme nazývali „padačka“. Partnerka stála vepředu a partner za jejími zády. Do rytmu měl pán udělat pravou nohou krok vpřed a levou položit opět vpřed. V ten moment partnerka s výkopem jedné nohy a rozpaženýma rukama padla vzad a partner jí měl zachytit rukama v podpaždí a právě onou nastavenou levou nohou. Jenže jeden z pánu (ne, já to nebyl, tak děravou paměť jsem přeci jen neměl) však udělal figuru zcela jinou, zvanou cucaracha. První část je stejná, tedy krok pravou nohou vpřed, ale ta druhá část se od padačky lišila značně. Milý partner udělal krok bokem vlevo a nic netušící partnerka se už kácela vzad, kde očekávala zachycení partnerem. Ten se však nacházel půl metru vedle, a tak si výsledek můžete sami jednoduše představit (pokud ne, tak doporučuji zkusit udělat oba kroky a uvidíte sami). Partnerka měla štěstí, že ještě stačila duchapřítomně sklonit hlavu, jinak by to určitě odnesla pořádným otřesem mozku. Samozřejmě se ocitla v nezáviděníhodné pozici na zádech, „nohy hore“, takže si i oko chlípníka, bylo-li ve správném úhlu, užilo.
Partnera to stálo celý večer, kdy si to snažil u své partnerky vyžehlit, protože ta si myslela, že to udělal naschvál. Přes onen pád (ale možná i kvůli němu) jsme měli s předtančením úspěch a asi měsíc nato jsme se zúčastnili se stejným předtančením Přehlídky Středočeského kraje a Prahy v tehdejším ÚKDŽ, nyní Národním domě na Vinohradech v Majakovského sále. Za ten měsíc jsme sestavu již vypilovali a onen nešťastník si od té doby dával tak velký pozor, že z nás uměl celé předtančení snad nejlíp. Předvedli jsme tedy své vystoupení, v porotě byla i legendární Jarka Calábková, které jsme se moc líbili. Nakonec jsme vybojovali celkové druhé místo ze všech zúčastněných za tehdejším úřadujícím Mistrem republiky v předtančení, Metronomem. Byla to tehdy nádherná odměna za čtyři měsíce dřiny. Dokonce jsme dostali od poroty nominaci na prestižní Festival do Ústí nad Labem, který se pravidelně dodnes objevuje na televizních obrazovkách, kam jsme měli jet předvést své předtančení. Festivalu jsme se zúčastnili, bohužel jen jako diváci, protože tehdy naše šéfová nominaci odmítla s tím, že teprve začínáme a takový úspěch by nám stoupl do hlavy. Od té doby jsme pak už nikdy další nominaci nezískali… Jak je vidět, tanec přináší nejen radost, ale občas i zklamání, které bolí.
