Jak jsem tančil s Renée Nachtigalovou

Je tomu zhruba dvanáct let, kdy jsem měl možnost zatančit si s operetní divou, Renée Nachtigalovou.

Renée Nachtigalová - Prazské operetní galaOriginalní hudební divadlo Praha

Zaměstnavatel tehdy objednal vstupenky na představení "Pražské operetní gala" a dal se slevou k dispozici svým zaměstnancům. Představení se konalo v Malostranské besedě na Malostranském náměstí a jednalo se o průřez tvorbou operetního skladatele Johanna Strausse. Bylo to takové komorní představení na sálečku, kam se vešla stěží stovka diváků a v němž kromě tří hudebníků, z nichž houslista hrál přímo Strausse, vystupovala známá zpěvačka a herečka Renée Nachtigalová.

Příchod do prostor sálů byl pojat jako palácová slavnost. Hned po šatně nás očekávala sklenka šampaňského na uvítanou, zdarma program a uvedení přímo na místo – snad abychom v těch „záplavách“ židlí nezabloudili.

Paní Nachtigalová prostupovala celým večerem jako průvodkyně životem a tvorbou, vystupovala v roli cikánské vědmy a kde to pochopitelně šlo, tak zpívala. Představení probíhalo ku spokojenosti všech, až nastal onen okamžik, kdy se měla hrát jedna z nejznámějších Straussových polek, Tritsch tratsch polka. Tu se paní Nachtigalová vydala mezi obecenstvo a začala si vybírat tanečníka.

Mezi obecenstvem, tedy zejména mužskou častí, nastal chaos a dokonce až panická hrůza z toho, že by najednou měli být součástí představení. Jeden po druhém odmítal s různými výmluvami, paní Nachtigalová zkusila své štěstí snad desetkrát a narážela na tvrdý odpor a neprostupnou hradbu neochoty.

Neodradilo jí to a nemínila se vzdát. Otázala se pána vedle mě, který se nakonec ukázal být obchodním partnerem naší firmy. Onen Rakušan se začal vymlouval na bolavé koleno a tudíž neschopnost jít tančit. Paní Nachtigalová už měla v očích zoufalost, ale protože to mělo být součástí představení, musela nějakého tanečníka ulovit.

Otočila se tedy na mne s otázkou: "Und sie?" v domnění, že i já budu hovořit německy a jsem pravděpodobně kolega onoho vedle sedícího pána. Já jsem stačil jen tiše pronést "Ježíšmarjá" a než jsem stačil cokoli udělat, paní Nachtigalová chňapla po mé ruce a už mne táhla před řady židlí na místo, kde mělo dojít k tanci. To vše ještě k mé nelibosti podpořila má nastávající slovy: "Jen běž".

Já, naprosto neschopen se bránit, jsem za tou drobnou ženou vlál jak utržený plakát, ale ona už měla svou kořist, kterou za žádnou cenu nechtěla pustit. Dotáhla mne až na improvizovaný parket a hudebníci začali hrát polku. Paní Nachtigalová absolutně nepochopila mou nechuť. Zatímco ona si myslela, že se za mou neochotou skrývá obava z trapasu, že se před obecenstvem znemožním, tak pravda byla taková, že se v ní ukrývala nechuť se předvádět před kolegy ze zaměstnání. Netušila, že si nakonec svým výběrem na sebe upletla bič.

Když jsem se měl v tanečních naučit polku, měl jsem s ní vážný problém. Ale od té chvíle, na kterou jen nerad vzpomínám, kdy si mě vzal do náručí jeden z asistentů tanečního mistra, což byla potupa snad dvěstěprocentní, už jsem polku mrskal jak vyjmenovaná slova po B. Hudebníci tedy spustili svou produkci, já si vzal paní Nachtigalovou do náruče a rozjel polku tak, jak jsem byl zvyklý ze soutěží.

Vypustil jsem pochopitelně všechny figury a tančil jen polku vpravo. Po zhruba třech taktech jsem cítil, jak paní Nachtigalová lehce ztvrdla a najednou mi s lehkým zděšením říká: "Vy to nějak umíte." Já stále ještě překvapen z vývoje událostí jsem se zmohl pouze na lehce vyděšené "hmmm". Po několika odtančených taktech se mě pak ještě dočasná partnerka ptá: "Vy to děláte závodně?" Konečně jsem našel slova a po pravdě jí odpověděl, že ano, ale protože nevím, co všechno ona do polky umí, tak jsem se omezuji pouze na základní krok.

Daleko zajímavější však byla situace v obecenstvu. Ti, kteří seděli vzadu, tak vstávali, někteří z kolegů si nás dokonce natáčeli na kameru a pozvaní obchodní hosté si mysleli, že to patří k představení a že jsem pravděpodobně "najatá síla". Po zhruba dvaceti vteřinách tance, kdy jsem nabyl suverenity, jsem paní Nachtigalové suše oznámil, že na frázi půjdeme doleva.

Slavná diva se prakticky nezmohla na odpověď, měla plné nohy a plíce práce, protože jsem ji nešetřil. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale přechod zprava doleva proběhl nad očekávání dobře a jal jsem se tančit polku vlevo. Otáčky na druhou stranu šly paní Nachtigalové evidentně hůř, tak jsem po asi dvou frázích přešel znovu do otáček vpravo. Skladba mezitím vrcholila a přecházela z polky do kvapíku. Přesto, že kvapík bych též zvládl, nebyl jsem si jistý, že by to ona minutová partnerka zvládla též a tak jsem přes zběsilé tempo pokračoval a zakončil kroky polky.

Naštěstí skladba skončila, já jsem paní Nachtigalové poděkoval za tanec a vydal jsem se na své místo vedle své budoucí manželky. Cestou mne kolegové chválili, někteří upřímně, jiní závistivě. Paní Nachtigalová stále nemohla popadnout dech, protože jsem s ní netančil žádnou Vlachovku, kterou očekávala, ale pořádnou, skočnou.

Dokonce se mi dostalo uznání od hudebníků, když houslista představující skladatele Strausse prohodil přede všemi k paní Nachtigalové poznámku: "Dneska jsi měla zdatného tanečníka, takhle ti faldy v sukních ještě nikdo neprohnal." Nato se otočil směrem ke mně a uznale mi po hudebnicku zatleskal smyčcem o hranu houslí.

Pro mne to byl napůl trapný zážitek, nechtěl jsem se před svými kolegy vytahovat. Faktem je, že jsem pak svůj taneční výkon s paní Nachtigalovou měl v práci ještě hodně dlouho na talíři. Jediný, kdo měl z mého nechtěného vystoupení upřímnou radost, byla má vyvolená, i když si dodnes myslím, že to byla spíše radost škodolibá.