Jsem součástí party „napravo“ vyladěných padesátníků. Rádi debatujeme a filosofujeme o životě u sklenička vína či oroseného půllitru piva. Občas někteří z nás napíší osobě, která je pro nás něčím zajímává a pozveme ji, pokud má zájem, na kus řeči.
Minulý týden jsme se sešli s panem Milanem Paumerem - tím „třetím“ ze skupiny bratří Mašínů, který přežil dramatický útěk z tehdejšího komunistického Československa do západního Berlína v r. 1953. Mohu potvrdit, že pan Paumer je ve svých 78 letech stále frajer chlap. Ani gram tuku na postavě, pevný stisk ruky a paměť, kterou mu mohou závidět lidé o generaci mladší. Vojenský výcvik je na něm vidět. Jeho názor na vyznavače komunistických idejí je neměnný. Proti zlu je nutno se postavit. Kdyby to bylo potřeba, šel by do toho i dnes. Nebylo moc lidí, kteří byli v padesátých letech schopni postavit se na odpor komunistickému režimu.
Skoro v každém domě byl nějaký uvědomělý soudruh, estébák nebo kovaný milicionář. Udavačství bylo cestou jak si zajistit přisluhovačskou kariéru nebo přijít k majetku. 50. léta patří k nejstrašnějšímu období naší novodobé historie. Po únorovém převratu emigrovalo z Československa na západ cca 200 tisíc lidí. Po únoru r. 1948 přestaly platit cestovní pasy. V r. 1951 komunisté obehnaly hranice se západním Německem a Rakouskem drátěným plotem, do kterého byl pro jistotu ještě pouštěn el. proud. Past se uzavřela. Kdo chtěl tehdy ilegálně zmizet, riskoval život nebo kriminál v řádech deseti i dvaceti let. Převýchova politických ( tzv. státních ) vězňů pak probíhala především při těžbě uranu, v zimě, bez kvalitní stravy a ochranných pomůcek proti všudypřítomné radiaci. České pracovní gulagy jako např. Svornost, Nikolaj, Bytíz atd. zničily životy stovkám a stovkám statečných lidí. Kdo přežil, ten měl podlomené zdraví nebo rozpadlou rodinu. Perzekuce pokračovaly i po propuštění. Režim se mstil na dětech i příbuzných. Komunistický režim nenáviděl vzdor a individualismus. Neustálý třídní boj, to byla bolševická parketa. Primitivové a lůza vládla, elita společnosti byla vystavována komunistické zvůli. Propaganda a represe vykonaly své. Strach lidí v té době dosáhl vrcholu. Vše dokonala justiční vražda Milady Horákové v červnu r. 1950.
Pana Paumera ovlivnilo přátelství s bratry Mašíny. To mu v podstatě určilo směr jeho života. Jako inspirativní vzor pro ně byl od prvopočátku otec bratrů Mašínů, generálmajor Josef Mašín, nacisty popravený v r. 1942. Kdo něco četl o zpravodajské skupině „Tři králové, ví o čem je řeč. Z jeho životních postojů poznali pravý význam slov – vlastenectví odvaha a čest. Když pochopili, že bolševický systém zevnitř v pěti lidech svými menšími odbojovými akcemi nerozvrátí, rozhodli se dostat do západního Berlína a pomáhat zvenčí. Část české veřejnosti označuje skupinu Mašínů za vrahy nebo teroristy, ale tento názor rozhodně nesdílím. Odboj se nedá dělat beze zbraní, popř. bez peněz. Kdo měl v 50 letech možnost legálně držet zbraň, musel být setsakramentsky soudruhy prověřen. Mašínové rozhodně nezabíjeli z plezíru či nějakého sadismu, ale z holé nutnosti dokončit svou misi. Skupina bolševikům vyhlásila osobní válku, pro ně byl každý kdo kolaboroval s komunisty prostě nepřítel. Mašínové na svém útěku zabili celkem šest lidí. Z toho dva příslušníky bezpečnosti, pokladníka a tři příslušníky východoněmeckých ozbrojených složek. Nejvíce je Mašínům vyčítáno usmrcení pokladníka – civilisty. Pokladník však měl zbraň a hrozilo nebezpečí udání a tím prozrazení celé skupiny. V prizmatu tehdejší doby i ozbrojený pokladník musel mít silnou důvěru strany, že mu soudruzi svěřili zbraň. Co by asi následovalo po osvobození např,. jen svázaného pokladníka, je jasné. Je evidentní, že na rozpolceném hodnocení odbojové skupiny bratrů Mašínů měla a dosud i má negativní vliv bolševická propaganda uplynulých desetiletí. Především lidé levicové orientovaní jim nemohou přijít na jméno. Drtivá většina společnosti tehdy i později držela hubu a krok. Odvaha a jinakost se v Česku neodpouští.
Milan Paumer přiznal, že stále dostává dopisy dvojího druhu. Jedny ho považují za odvážného muže, druzí mu spílají do vrahů a posílají i výstražné nábojnice. On se tomu směje. Zarazilo mne, že občas panu Paumerovi zavolá a zruší původně dohodnutou debatu některá uvědomělá ředitelka střední či základní školy. Naštěstí drtivá většina vedení škol a hlavně studentů je velmi ráda, když se přímo od účastníka může dozvědět pravdu o útěku skupiny do západního Berlína.
Osobně mne potěšil i číšník, který nás obsluhoval. Najednou přinesl obrovskou knihu hostů a poprosil pana Paumera o podpis a osobní snímek. Panu Paumerevi sdělil, že o skupině Mašínů má vše nastudováno a strašně si váží jejich nesmírné odvahy.
Přes tři hodiny jsme si s panem Paumerem povídali o všem možném, samozřejmě nejvíce o jejich útěku. I když si člověk o činnosti odbojové skupiny bratrů hodně přečetl ( viz autoři Ota Rambousek, Jan Novák nebo Zdena Mašínová ), autentické svědectví je zcela něco jiného. Dozvíte se různé perličky o přípravě i samotném průběhu útěku.
Pan Paumer se např. zmínil, že před 3 roky se v jedné německé vesnici setkal s 81 letou paní, která je při útěku objevila v seníku jejich stodoly. I po těch letech se vzájemně poznali. Viděli jsme vyoperovanou kulku, kterou byl pan Paumer při útěku zasažen do boku. Jen pro zajímavost. Celá pětičlenná skupina Mašínů měla při útěku s sebou jen 52 ks nábojnic. Jejich příběh chtěl natočit Miloš Forman dle scénáře Jana Nováka, ale byly finanční i další problémy, tak z natáčení sešlo.
Pan Paumer ze sebe žádného hrdinu nedělá. Nestojí ani o státní vyznamenání od prezidenta. Na druhou stranu ho potěšilo, že alespoň premiér Topolánek se v březnu r. 2008 nebál Mašínům a jemu předat plaketu a medaili. Pan Paumer ví, že měl, na rozdíl od kamarádů Janaty a Švédy, neskutečné štěstí, že útek přežil. Co ho dnes nejvíce štve ? Stejně jako mnoho jiné to, že se s bolševiky po r. 1989 více nezametlo, že nedošlo k potrestání viníků zvěrstev 50 let, ale i období normalizace, rozpuštění KSČ, že stále je mnoho přívrženců bolševické strany atd. Není ani šťastný z toho, kdo nyní stojí v čele Konfederace politických vězňů („zvláštní paní Kavalírová“ ). Ale pozor, není z toho všeho zatrpklý. Je rád, že konečně žije ve svobodné zemi, dočkal se pádu bolševiků a může na stará kolena v klidu dožít v jeho milovaných Poděbradech.
Rovněž mu dělá radost zájem mladých lidí diskutovat na besedách o komunistickém režimu, dozvídat se pravdu o jeho zrůdnosti.
Já si pana Paumera a bratů Mašínů budu vážit vždycky. Ukázali v těžké době, že existují lidé, kteří se nebojí postavit zločinnému režimu. O čem by historie ČR vůbec byla, kdyby takoví lidé nežili ? Co může z pohledu historie odkázat svým následovníkům mlčící – připosraná většina ? Proč si nedokážeme vážit statečných lidí ? Blbec má na vše ihned odpověď.
Hamlet v jedné části medituje: Nic není dobré ani špatné samo o sobě, teprve naše myšlení to činí tím, či tím. Pane Paumere, díky.
