Proč nám musejí zahraniční režiséři připomínat naši historii?

Když už jednou ztratíte na blogu slušnou karmu kvůli zlomené ruce, podruhé si to zatraceně pohlídáte. Ale o čem psát, když chybí ten správný impuls, který by vás konečně nastartoval? A najednou tady byl Anthropoid...

Dlouho se mi nestalo, abych šla do kina s tak smíšenými pocity, protože v mém věku už vyhledávám jen záležitosti, které pro mně znamenají nějaký přínos. Od premiéry Operace Anthropoid jsem vydržela týden vzdorovat, ale po přečtení několika recenzí a doporučení lidí, s kterými mám podobný vkus, jsem pocítila nutnost vytvořit si vlastní názor.

A byla jsem příjemně překvapená. Země se sice nezatřásla, ale na druhé straně se nekonala žádná zahraniční katastrofa s historickými nepřesnostmi, s podivnými českými reáliemi, navíc nejsem historik, abych detailně mohla posoudit, kde nastoupila autorská licence. Asi jako všichni vím, že Kubiš s Gabčíkem nebyli žádní svatoušci co se týče množství vztahů s druhým pohlavím, takže jejich romantické monogamní zamilování mi trochu vadilo, ale vyznění příběhu to neovlivnilo.

Bála jsem se srovnávání se Sequensovým Atentátem, který se mi kdysi dost líbil, ale zcela zbytečně. Britský režisér, scenárista a kameraman v jedné osobě Sean Ellis (*1970), celý film pojal více emotivně se zaměřením "pouze" na osobní příběh parašutistů Kubiše a Gabčíka od jejich seskoku až ke konci v kostelní kryptě a děj tak vnímáme jejich očima, což je zajímavé a působivé. Zcela chybí obvyklé scény ze zázemí nepřítele, jak je to ve filmech tohoto druhu zvykem a například Heydricha spatříme opravdu až v momentu atentátu.

Zvláštní uznání si zaslouží práce ruční kamery, které se chopil sám režisér a která dodává závěrečné scéně v kostelní kryptě úžasnou dynamiku a pocit reality. Hlavní představitelé parašutistů Cillian Murphy (pro mě hlavně Sunshine) a Jamie Dornan (idol puberťaček z Padesáti odstínů šedi) si v rozhovoru právě propojení režiséra a kameramana v jedné osobě velmi pochvalovali, protože tak při natáčení docházelo k ideálnímu souznění.

Výborné ozvučení závěrečné scény mi také připomnělo, že se po dlouhé době dívám na film, kde hlučné salvy v kostele mají na rozdíl od hollywoodských blockbusterů své opodstatnění a že tihle hrdinové byli skuteční, střelba opravdová a jim šlo skutečně o život.

Kupodivu nejméně mi snad vadila podivná angličtina, kterou se rodilí mluvčí snažili o český přízvuk, jehož nemohli v porovnání s českými herci mluvícími anglicky nikdy dosáhnout, takže vznikl divný mišmaš dotvrzený ještě dalšími hereckými národnostmi.

Takže palec nahoru, i když závěrečnou Aňu Geislerovou si režisér mohl odpustit :-). Ale co je to proti tomu, že on, Brit, věnoval deset let svého života důležité události z našich dějin, jejíž detaily i mnoho Čechů moc nezná a že díky němu teď světovými kiny prochází příběh z naší historie, na který můžeme být pyšní. A napadá mě paralela s Hořícím keřem a Agnieszkou Holland a HBO...