Práce není pouhá komodita 2. díl

V prvním díle jsem se zabýval otázkou práce z hlediska ekonomické teorie, dneska se podívám na tuto otázku více praktickým způsobem v kontextu nejen našeho ale i mezinárodního pole i s ohledem na dnešní uprchlickou krizi v Evropě.

Když jsem byl totiž před lety ve Velké Británii, zaujala mě tam krom jiného jedna věc. Když jste šel do obchodu nakoupit, na všechny potraviny se snad bez jediné výjimky vztahovala nulová daň z přidané hodnoty, přesněji řečeno VAT, Value Added Tax. Nevím kolik bylo DPH v té době u nás, jestli to bylo deset, čtrnáct nebo patnáct procent, mění se to tak často, že člověk tyto věci ani nestíhá korigovat.

To, co mě samozřejmě zajímalo ze všeho nejvíce, bylo, jaké ekonomické racionále stojí za touto velkorysou daňovou politikou ve Velké Británii. Při hledání odpovědi na tuto otázku jsem si připomněl vzpomínky z dětství, jak jinak než na svou babičku, u které jsem trávil nejedny letní prázdniny. Vzpomněl jsem si, že když dávala na stůl, tak jsem považoval za slušnost za to poděkovat a potom se někdy stalo, že mi řekla, abych neděkoval a jedl, neboť za jídlo se údajně neděkuje.

Je to beze sporu zajímavý názorový model. Hledání racionále proč se za jídlo neděkuje, respektive proč se to některým lidem příčí, je ale ještě složitější. Připusťme ale, že tomu tak zkrátka je a podívejme se na to z ekonomického hlediska. Ve své podstatě jsem mohl přece babičce poděkovat jenom za to, že jídlo uvařila a dala ho na stůl, v tom případě bych neděkoval za jídlo, ale za obsluhu s tím spojenou a tím pádem by mělo být všechno v pořádku, ale vysvětlujte to starší dámě, která má svoje vlastní přesvědčení.

Jakkoliv se může zdát tato příhoda na první pohled banální, její pochopení může vrhat podstatné vysvětlující světlo na nulovou VAT ve Velké Británii. Otázkou ale je do jaké míry to je velkorysé, do jaké míry to je rozumné nebo do jaké míry to je smysluplné. Přidaná hodnota u mnoha potravin je značná. A nemusí to být jenom polotovary, zákusky či lahůdky, protože i u syrové zeleniny či brambor je zřejmé, že je někdo musel zasít, obdělávat a sklidit, následně vyprat, dovést, atd. Nevypraná zelenina se dneska v obchodech už nevidí, tomu se říká pokrok.

Problematika přidané hodnoty samozřejmě úzce souvisí i s prací jako takovou, protože pokud mluvíme o přidané hodnotě, mluvíme více či méně o přidané práci. Není asi od věci podotknout, že v době kdy jsem v UK pobýval, byli u vlády labouristé, tedy v překladu strana práce. Čili pokud se někomu zdá nulová VAT u potravin tak trochu socialistická, tak to určitě není žádná náhoda, protože labouristé určitě kladou velký důraz na sociální politiku. Stát tímto říká to stejné, co říkala i moje babička: jez a neděkuj, což je samozřejmě stejně socialistické jako krátkozraké a v neposlední řadě to vede i k plýtvání s potravinami.

Osobně jsem větší přítel nepřímých daní než přímých daní, možná proto, že ty nepřímé bolí o něco méně, možná proto, že jsou lépe schované, ale taky možná proto, že stát na nich vybere řádově daleko více než na těch přímých, které stejně každý kouká, jak co nejvíce ošulit. Racionále labouristů mi v tomto ohledu přijde nesprávné, protože i když každý člověk v daném řetězci přidané hodnoty dostane za práci zaplaceno, tak samotný řetězec, který do sebe nějakým způsobem zapadá, se odehrává v prostředí, které garantuje nějaký stát, který by se za garantování podmínek tohoto prostředí neměl ostýchat vybírat odměnu.

V kontextu s uprchlickou krizí však tato zdánlivě akademická polemika začíná být teprve velice zajímavá. Každý asi viděl záběry známého fotografa Jana Šibíka, tuším že to bylo z maďarsko-srbské hranice, kde si všiml a patrně si nemohl nevšimnout značného plýtvání, jak s potravinami a balenou vodou, tak i s dalším materiálem, stany, dekami, atd., a s tím souvisejícího a všudypřítomného nepořádku. Mnoho uprchlíků také jak známo míří do Velké Británie či Německa a otázkou je, jestli to není právě proto, že tyto země se chovají nebo chovaly do značné míry socialistickým způsobem.

Myslím si, že se tak ukazuje, že správná daňová politika se může stát velice účinným nástrojem v boji proti nežádoucí migraci a za vzor bych uvedl třeba Norsko. Norsko je jak známo velice “drahé“ a ze severských států možná nejdražší a s uprchlickou krizí se na rozdíl od Finska a Švédska skoro nepotýká, ačkoliv nějaké přesuny na finsko-norské hranici jsou také zaznamenávány. Norsko je tak drahé, že například jeden můj známý, který tam pobývá, když potřebuje opravit auto, tak s ním raději přijede (pokud to ještě jde) do Čech a nechá si ho opravit zde, protože ho to i s cestou vyjde pořád levněji než v Norsku.

Myslím si, že za norskou drahotou stojí právě snaha potlačovat migraci a imigraci. A jak se zdá, funguje to velice spolehlivě. V kombinaci snižování přímých a zvyšování nepřímých daní vidím určitou cestu, jak se vyhnout dalším a dalším migračním vlnám. Nulová daň z přidané hodnoty na potraviny ve Velké Británii budiž odstrašujícím příkladem pro všechny státy, které chtějí migračním vlnám předcházet. Politika "jez a neděkuj" by totiž mohla přijít v konečném součtu velice draho...