Politické strany, braňte se!

Minulou volební sobotu odpoledne ve volebním štábu zelených zavládla euforie, po té co se na obrazovce, kterou všichni ve štábu napjatě sledovali, objevila u jejich volebního zisku magická 3 procenta. Propukl jásot a veselí. V tuto chvíli bylo jasné, že strana od státu dostane každoroční příspěvek ve výši šesti miliónů korun na činnost, i když se do parlamentu nedostane. V celkovém součtu se ale jedná jenom o drobné, jednotlivé strany si za volby mezi sebou rozdělí celkem kolem půl miliardy.

Ahaonline.cz

Ani strany, které tří procentní hranici nepřesáhly, nemusejí vyjít nakonec úplně s prázdnou, pokud přesáhnou alespoň 1,5%. V takovém případě dostanou za každý hlas sto korun. V letošních volbách spadly do tohoto rozmezí tři strany, Piráti, kteří obdrželi 132,417 hlasů si tak přijdou na 1,3 milionu, Svobodní se ziskem 122,564 hlasů získají 1,2 milionu a  Zemanovci s 75,113 hlasy dostanou tři čtvrtě milionu. V případě Zemanovců vzhledem k tomu, že jejich kampaň musela stát desítky miliónů korun, to je opravdu slabá náplast.

 Zatím jsme se bavili jenom o příštipkářích, a tak bychom se měli začít bavit o velkých hráčích. Z údajů ministerstva financí za loňský rok vyplývá, že nejvíce ze státního rozpočtu obdržela ČSSD, přes 161 miliónů korun. Tak to je už slušný ranec, druhá ODS dostala téměř 120 miliónů korun, KSČM 65 miliónů, TOP 09 - 53 miliónů, Věci veřejné 30 miliónů korun, KDU-ČSL 27 miliónů, Zemanovci 9 miliónů, dalších 36 miliónů si vybralo 15 menších stran, celkový účet je tedy 492 miliónů.

 Píšu to nejen proto, abychom si uvědomili, že jednotlivým stranám platíme všechny ty sjezdy a kongresy a že také platíme i všechny ty funkcionáře a předvolební kampaně, ale také proto, abychom si uvědomili, jak málo za to dostáváme zpět. ČSSD jako největší příjemce státní podpory by nyní měla pracovat na plné obrátky na vyjednávání o vládě, ale místo toho řeší svoje vnitrostranické problémy. Je to skutečně “služba“, kterou bychom očekávali, že dostaneme za 161 miliónů korun českých?

 Já si myslím, že nikoliv.  Naopak si myslím, že to je hanebné. Je to nejen zrada na voličích ČSSD (kterým nejsem), ale je to zrada především na daňovém poplatníkovi, který se nestačí divit jakých neuvěřitelných veletočů jsou někteří funkcionáři jeden den po volbách schopni. Místo toho, aby řešili budoucí vládu, si snad nakonec z veřejných peněz této země svolají svůj stranický sjezd, kde se budou cpát gulášem a řešit svoje stranické spory typu, jestli my kluci, kteří spolu chodíme se budeme bavit i s tím klukem od vedle.

 Vzpomínám si na to, jak minulá vláda chtěla ušetřit až 150 miliónů tím, že sloučí některá ministerstva a nakonec se zjistilo, že se tímto způsobem nedá ušetřit prakticky nic. Ovšem už nikdo neříká, kolik by se ušetřilo, kdyby se snížil počet poslanců ze dvou stovek na sto. V tom případě by se totiž ušetřilo rovnou čtvrt miliardy korun, což je celkem lehký výpočet, protože jeden poslanec stojí ročně na platu a poslaneckých náhradách nějakých 1,5 až 1,8  miliónu korun podle toho jaké náhrady požívá, krát sto je přes 150 miliónů plus za každý mandát poslance dostává strana ročně 855 tisíc, krát sto je 85 miliónů, podtrženo sečteno se tím blížíme ke čtvrt miliardě korun.

 Nemusí se nic slučovat, nemusí se nic stěhovat a nemusí se nic rušit, stačí si říct, že chceme udělat poslancům v lavicích více místa. Zde bych si dovolil připomenout, že poslanci sedí v lavicích po dvou až po čtyřech, a že v minulé sněmovně seděl Jirka Paroubek vedle Jirky Šlégra a opravdu tam moc místa kluci neměli. Proto bych se k tomuto kroku velmi přimlouval, neboť si myslím, že vzhledem k figurám některých, to je nedůstojné.

 A mělo by to i další výhodu, kdyby poslanců bylo méně, bylo by totiž na ně více vidět a nemohli by se schovávat uvnitř padesátičlenného či vícečlenného klubu, tak jako tomu v minulosti vždy bylo. Další výhodou by jistě bylo i to, že každý poslanec by mohl dostat více prostoru nejen za řečnickým pultem Sněmovny, ale i v médiích, takže bychom naše zákonodárce lépe znali.

 Nazval jsem tento blog Politické strany, braňte se! a nechci nikoho vyzývat na souboj, ale naopak vyzývám partaje, aby obhájili smysluplnost svých sekretariátů, které jim platíme. Já si totiž myslím , že politické partaje jsou, ať už chceme nebo ne, za svým zenitem. Je třeba si uvědomit, že systém založený na soutěži jednotlivých politických stran vznikal v ČR někdy na počátku devadesátých let, kdy sdružování se do stran mělo jakýsi smysl, neboť v té době nebyl internet, nebyly mobily a tak straníci museli vysedávat ve stranických sekretariátech a řešit si svoje věci. Vzhledem ke komunikačním prostředkům, kterými disponuje dnešní doba, je tato potřeba téměř nulová a z politických stran se tak stávají jenom prázdné značky.

 Ano, domnívám se, že systém založený na soutěži politických stran je překonaný, kromě toho, že vysává státní rozpočet každý rok o půl miliardy korun, tak nic nazpátek nevrací. A to nemluvím o tom jak stranický systém paralyzuje sestavování vlády. Premiér Rusnok sestavil vládu prakticky za týden nebo dva, ale v koaliční vládě je to vždycky problém, nejdříve se musí křesla rozdělit, potom se musí najít v těch stranách lidi, kteří tomu aspoň trochu rozumí, a když se nenajdou tak se ta křesla různě vyměňují, až se najde taková podoba, kdy vlastně žádný ministr svému rezortu nerozumí.

 Systém, kdy je ministr odpovědný ve vládě premiérovi a zároveň svému politickému sekretariátu je schizofrenní a neefektivní. Odvolaných ministrů ve vládě Petra Nečase bylo nejméně třináct, což je v patnáctičlenném kabinetu celkem pěkný průvan. A nejednou byla příčinou odvolání ministra koaliční krize nebo vnitrostranické půtky. Zkrátka se mi nějak zdá, že politické strany jsou nejen drahé, ale také že působí více problémů, než kolik ve skutečnosti řeší.