Nejvyšší soud na sebe v posledních dnech upozornil dvěma protichůdnými rozhodnutími. Poprvé v podstatě zakázal olomouckému vrchnímu státnímu zástupci stíhat trio bývalých poslanců za ODS Fuksu, Šnajdra a Tluchoře. A podruhé včera když umožnil pokračování stíhání Davida Ratha. Proč se v prvním případě na jednání exposlanců imunita vztahovala a ve druhém se na Ratha nevztahovala? Hrála v tom nějakou roli stranická příslušnost nebo to v posuzování pro Nejvyšší soud nehrálo žádnou roli? Nevím, ale přijde mi divné, že jediným kdo může být v kauze tří exposlanců v tuto chvíli stíhán je Petr Nečas, který jim v podstatě všechny ty trafiky nějakým způsobem dohodil. Tomu se říká, jestli se nepletu, pro dobrotu na žebrotu. Ale i Ústavní soud vzbuzuje některými svými rozhodnutími kontroverze. Ať už to byla Lisabonská smlouva, nebo třeba zrušení snížení platů soudcům, či třeba změna výpočtu starobního důchodu ve prospěch vysokopříjmových lidí.
Pavel Rychetskýlidovky.cz
Budu se ale věnovat jinému rozhodutí Ústavního soudu, které je v současnosti velmi aktuální. Je tomu dneska na den přesně dva roky, kdy poslanci schválili takzvanou sociální reformu, konkrétně šlo o novelu zákona č. 366/2011, která mimo jiné zavedla tak zvané s-karty. Dnes už víme, že s-karty končí. Jejich zavedení stálo osmdesát miliónů a jejich zrušení dalších pět navrch. Je docela možné, že ve skutečnosti to je daleko víc, ale tato čísla jsou pro veřejnost oficiální, takže budeme předpokládat, že Českému státu vznikla ztráta ve výši 85 miliónů korun. Samozřejmě je úplně zbytečné se ptát, kdo tuto ztrátu zaplatí, neboť jak víme podle Ústavního soudu bylo všechno v naprostém pořádku.
Geneze této věci je taková, že zákon o s-kartách byl schválen společně v balíku čtrnácti zákonů, takže nemohl být řádně projednán, neboť poslanci neměli možnost se k zákonu náležitě vyjádřit. Proto poslanci za ČSSD podali na začátku toku 2012 ústavní stížnost, která byla projednána 27. listopadu téhož roku, přičemž Ústavní soud rozhodl, že způsob projednání těchto zákonů byl v pořádku a jsou tudíž platné. A to přesto, že sami sněmovní právníci ve svém písemném stanovisku toto sloučení zpochybnili, neboť v praxi se slučuje pouze projednávání zákonů, které spolu věcně souvisí a k tomu ještě panuje všeobecná shoda, že se sloučení provede.
Jen tak na okraj, poslanci měli možnost se k celému balíku čtrnácti zákonů vyjádřit pouze dvakrát deset minut, čili k problematickým s-kartám mohl každý poslanec mluvit v průměru pouze necelou minutu a půl, přičemž pokud se rozprava nezkrátí, může každý poslanec ke každému zákonu mluvit neomezeně. Podle některých znalců Ústavního soudu tak měli poslanci ČSSD celkem slušnou šanci se svou stížností uspět. Jak je vidět, mýlili se. Ústavní soud ve svém nálezu pouze zrušil ustanovení o veřejné službě pro nezaměstnané, kterou označil za ponižující.
Obce tak ze dne na den ztratily pracovní sílu, kterou mohly do té doby využívat. Proč Ústavní soud zrušil právě toto ustanovení, které mělo za cíl mimo jiné i udržet pracovní návyky nezaměstnaných, mi není jasné. Problematické s-karty však ponechal a to přesto, že zkomplikovaly život desetitisícům lidí, zejména invalidům, kteří měli častokrát obtíže, aby se mnohdy k několik kilometrům vzdáleným bankomatům vůbec dostali, nehledě na to, že mnozí z nich s bankomatem nikdy do styku nepřišli, takže s ním neuměli zacházet anebo vzhledem ke svému hendikepu s ním pracovat ani nemohli.
Některým matkám na mateřské se zase třeba stalo, že jely do několik kilometrů vzdáleného města, aby tam zjistily, že rodičovský příspěvek na kartě není nebo jej není možné vybrat, vrátily se po několika hodinách domů, zavolaly na sociálku, kde jim bylo řečeno, že chyba byla na straně České spořitelny, neboť ta měla výpadek, ale nyní je už všechno v naprostém pořádku. Otázkou je proč Ústavní soud ponechal takto problematický zákon, který výrazně ztrpčoval život společensky nejzranitelnějším lidem jako jsou invalidé a matky s malými dětmi a zrušil celkem užitečný zákon o veřejné službě. To je samozřejmě legitimní otázka, každopádně to vypadá, že Ústavnímu soudu ležely na srdci spíše zájmy vládnoucí garnitury než občanů České republiky.
V tom balíku čtrnácti zákonů byla ale rovněž i důchodová reforma, která zaváděla druhý pilíř. Jak známo, tento druhý pilíř se vůbec neuchytil, neboť se do něho přihlásilo pouze osmdesát tisíc lidí, takže většina politiků se shoduje na tom, že bude muset být zrušen. Je ovšem zase otázkou, proč tento zákon nezrušil Ústavní soud, když mu muselo být jasné, že druhý pilíř je výhodný pouze pro bohaté a pro penzijní společnosti a z jakých důvodů tak upřednostňuje zájmy těchto soukromých společností nad zájmy většiny lidí.
Výsledek je tedy takový, že ani ne po roce od projednání těchto dvou zákonů Ústavním soudem, je jeden zákon zrušen a druhý bude zrušen v brzké době. Zpravodajem byl v této stížnosti pan předseda Pavel Rychetský. Měl několik měsíců na to se s tímto případem i se zákony samotnými seznámit a předložit soudcům Ústavního soudu nezávislý nález. Jeho stanovisko však osobně pokládám za velmi poplatné tehdejší vládě. Až čas musel ukázat, že jsou tyto zákony špatné a že se musí zrušit a je tristní, že to Ústavní soud nebyl schopen ve své době rozhodnout.
Tisíce lidí, kteří s-karty mají, musí znovu žádat, jakým způsobem chtějí dávky vyplácet a nejhůř jsou na tom zase lidé hendikepovaní, pro které je s-karta zároveň i průkazkou ZTP případně ZTP/P, takže si budou muset složitě žádat o nové průkazy. Zkrátka jedno velké fiasko, za které je zodpovědný nejen tehdejší a všemi oblíbený ministr Drábek, ale dle mého názoru i Ústavní soud.
Mohl bych samozřejmě pokračovat dál a dál a rozebrat nějakou jinou problematickou věc, kterou zmiňuju hned v úvodu, nechci být ale příliš dlouhý. Snad ještě jednu věc bych ale přece jenom zmínil. Proč Ústavní soud v roce 2009 vyhověl stížnosti poslance Melčáka a zastavil tak cestu k předčasným volbám a proč nevyhověl letos obdobné stížnosti poslance Skokana? Proč není Ústavní soud ve svých rozhodnutích konzistentní? Jediné vysvětlení, které mě napadá je, že Ústavní soud bohužel podléhá politickým vlivům.
Naše demokracie by podle Ústavy měla stát na třech pilířích, na moci zákonodárné, výkonné a soudní. Stále více jsem ale přesvědčen o tom, že všechny tři zmíněné složky tvoří pouze jednu politickou složku. Zbylé dvě složky tvoří moc mediální a moc byznysu. Někteří nešťastní lidé se snaží ovládnout všechny tři mocenské složky a získat tak faktickou vládu a kontrolu nade vším a nade všemi, to je ale zase jiný příběh, o tom zas někdy jindy...
