Největší a nejsprostější lež Václava Klause od Listopadu 89 (video)

S blížícím se 25. výročím 17. listopadu 1989 se v médiích bilancuje co se za poslední čtvrtstoletí povedlo a co se nepovedlo. K těmto debatám promlouvají bývalí disidenti, ekonomové, sociologové ale také polistopadoví politici...

Mezi jinými i Václav Klaus a Miloš Zeman, Pavel Rychetský a další, všichni se svorně shodují na tom, že transformační proces byl nutný a úspěšný. Že přerod od totalitární společnosti ke společnosti svobodné a demokratické byl zkrátka sukcesem. V čem se ale názory často rozcházejí je pohled na ekonomickou transformaci, na kupónovou privatizaci, privatizaci bank, investiční pobídky, atd. Debaty na toto téma jsou dosti emotivní a bouřlivé i po tolika letech a zdá se, že se někteří pamětníci dokonce uchylují k polopravdám a lžím. Mezi nejaktivnější lháře v tomto smyslu patří bez pochyby bývalý prezident Václav Klaus.

Nebudu psát o tom co Klaus řekl v rozhovoru na adresu svého předchůdce Václava Havla. V tom rozhovoru lhal několikrát, například když říkal, že Havlovi v únoru 1990 v americkém kongresu po skončení jeho projevu netleskal, při tom na záznamu je jasně vidět jak stojí a tleská. Rovněž není a nebyla pravda, že by Havel byl proti politickým stranám, naopak si pamatuju, že pluralismus politických stran velice hájil i když se snažil být nadstranický. A nad výrokem o tom, že Havel byl reformním komunistou se snad může každý jenom pousmát.

 To však nic nemění na tom, že to jsou lži. A Klaus se rozelhal natolik, že začal lhát i o ekonomické transformaci, privatizaci a přechodu na tržní hospodářství. Dodnes nedokáže přiznat, že tyto změny byly překotné, nesystematické a vedly k rozkrádání státního majetku. Odmítá pojem divoká privatizace či divoká devadesátá léta. Samozřejmě, že kromě tohoto problematického ekonomického transformačního procesu probíhala i společenská transformace a v tomto ohledu je třeba Klausovi připsat kredit za to, že rozdělení Československa proběhlo klidně a bez větších problémů. Ano, zde udělal kus dobré státnické práce, i když pro rozdělení federace se nikdy nezasazoval.

 Rozdělení Československa tedy Klausovi nikdo zazlívat nemůže, naopak dodnes to v Evropě vydávají za vzor všichni, kteří mají separatistické tendence ať už ve Španělsku, Itálii nebo Velké Británii. Rovněž není fér svalovat na Klause veškerou vinu za neúspěch ekonomické transformace, protože jeho vlády byly vždy tvořeny koalicemi a tudíž odpovědnost by měli mít i ostatní a ne jenom předseda vlády, který je jaksi první na ráně. Co však považuju za nepřijatelné je lhát a snažit se převracet ekonomickou realitu u člověka, který je profesorem ekonomie.

 Po čtvrtstoletí je jasně patrné, že se žádný ekonomický zázrak v České republice nekonal. Žádný ekonomický tygr se v srdci Evropy nenarodil. Se životní úrovní jsme zhruba na jedné čtvrtině toho, co mají naši západní sousedé, to platí jak o minimální mzdě, která je v Německu od příštího roku 39.000 Kč (8.5EUR na hodinu) tak v podstatě i o mzdě průměrné, přičemž ceny zboží jsou srovnatelné, v Německu mnohdy nižší. Mimochodem znáte ten vtip, jaký je rozdíl mezi českou a německou minimální mzdou? Žádný, obě dvě jsou shodně osm a půl. V Německu 8.5 EUR na hodinu, v Česku 8.5 tisíce korun za měsíc.

 Bylo by to jistě velmi vtipné, kdyby to nebylo k pláči. Dnes a denně poslouchám stesky rodičů, že jejich dospívající děti nevidí u nás žádnou perspektivu a že po dokončení školy se chystají vycestovat za prací na Západ. To osobně považuju za nejhorší dopad nepovedené ekonomické transformace u nás. Mirek Topolánek se za to naopak vůbec nestydí a v seriálu ČT o bývalých premiérech mladé lidi přímo vyzývá k tomu, aby emigrovali do Austrálie...Zdá se mi to velmi sprosté jako celý Mirek Topolánek ale to je zase jiné téma.

 Takže ekonomickou transformaci vydávat v tomto kontextu za úspěch je nehorázný faul. A ještě jednou si pro srovnání vypůjčím naše německé sousedy, čtvrt století po druhé světové válce bylo již naprosto jasné, že se Německo ekonomicky vzedmulo k tomu co se nazývá německý hospodářský zázrak a to i přes to, že ještě na konci čtyřicátých let bylo v troskách nejen ekonomických ale i doslovných. Žádný podobný zázrak se u nás jak jsem již řekl neudál, přestože naše výchozí pozice byla v roce 1989 neporovnatelně lepší než ta německá na konci války.

 Klaus se však patrně snaží vyvolat pocit, že tomu bylo tak nějak jinak. Jak jinak si mám vysvětlit jeho slova v Hydeparku ČT24 z minulého týdne, že po revoluci u nás žádný domácí kapitál reálně neexistoval? Toto je největší myslitelná lež jakou mohl Václav Klaus od roku 1989 pronést a měl by se nepochybně kvůli tomu omluvit a vzdát  se i své profesury. Pro jistotu bude jistější když se na tento nepochopitelný a sprostý výrok každý podívá sám.

Pravda je totiž taková, že naše země měla obrovský ba přímo enormní domácí kapitál. Samozřejmě šlo v drtivé většině o státní podniky, ale nejenom státní podniky byly předmětem privatizace. V malé privatizaci lidé kupovali v aukcích provozovny a obchody za peníze, které měli většinou našetřené. V kupónové privatizaci si lidé nakupovali kupónové knížky a vkládali je do podniků či nechvalně známých privatizačních fondů. Čili lidé kapitál měli a prostě ho nakupovali nebo investovali. Státní podniky, obchody, služby a úspory obyvatel, to není podle profesora Klause žádný domácí kapitál? Považuje snad za kapitál jenom kapitál soukromý? Potom je opravdu nezbytně nutné, aby se vzdal své profesury.

 Zde si dovolím udělat malou odbočku na odlehčení, je to příhoda z mého dětství, která však celou situaci dobře ilustruje. Bylo to někdy na začátku devadesátých let, přijela k nám do panelákového bytu moje babička. To vůbec nebylo obvyklé a stávalo se to jenom při mimořádných událostech, protože jinak jsme jezdili za babičkou na vesnici na návštěvu my. Jako dnes si pamatuju jak sedí v kuchyni a mluví s mojí matkou, co má udělat s těma penězma, který má na knížce, že se bojí, že bude měna, kterou už v roce 1953 jednou zažila a že bude devalvace, jestli radši nemá koupit zlato a že to bude jistější...

 Babička byla prostě stará škola, zlato považovala za jistotu. Sice jsme se jí to snažili vymluvit, ale když jsem potom měl v dospívání možnost nosit zlaté řetězy tlusté jako malíček u ruky, bylo mi jasné, že se babička zařídila podle svého. Chci však touto příhodou ilustrovat věci, které jsem již napsal, za prvé ekonomická transformace byla překotná a navíc špatně komunikovaná občanům, za druhé lidé disponovali v úsporách opravdu velkým kapitálem, možná že dokonce daleko větším než dnes, kdy jejich úspory úspěšně devalvuje centrální banka.

 A to nemluvím o kapitálu, který byl v majetku státu. Samozřejmě nemá cenu všechny ty podniky jmenovat, ale víme, že Československo bylo industriální, bylo průmyslové, ať už šlo o těžký či lehký nebo automobilový či zbrojní průmysl. Takže všechny ty doly, hutě, elektrárny, automobilky a další závody představovaly obrovskou akumulaci kapitálu, o které profesor Klaus říká, že tady chyběla, že tady scházela.

 Představa, že stát musel rychle rozprodat všechny tyto podniky včetně takzvaného rodinného stříbra a neponechat si vůbec nic, jinak že by se přechod na tržní ekonomiku nezdařil, je naprosto mylná a navíc hloupá. Je to taky hlavní důvod, proč ekonomická transformace selhala.

 Obrovskou akumulací kapitálu byl nepochybně i důchodový účet na kterém bylo 330 miliard korun a za Klausovy vlády byl zrušen a posléze rozpuštěn ve státním rozpočtu. Jenom pro představu, těchto 330 miliard přepočtem na dnešní peníze by tvořily asi tak desetinásobek, tedy nějaké 3 bilióny korun, kam tyto prostředky zmizely, nedokáže Klaus s určitostí říct ani dnes.

 Nechtěl jsem být před státním svátkem moc žlučovitý, neboť chápu, že se to příliš nehodí. Nehodí se ale ani lhát a neříkat pravdu. Zejména děti by ji měly slyšet, neboť budou chtít pochopit proč jim jejich vlastní země nedokáže nabídnout to, co od života chtějí. Proč vznikly všechny ty průmyslové zóny a montovny a proč by v nich měly dřít za čtvrtinu toho, co dostanou o pár kilometrů dál na západ.

 Věřím, že si na tyto otázky zaslouží pravdivou odpověď a ne lži o úspěšnosti české ekonomické transformace po roce 1989. Dle mého názoru po 25 letech nadešel čas si přiznat, že ekonomická transformace skončila naprostým fiaskem. Nelze to jinak pojmenovat. Nelze však ani brečet nad rozlitým mlíkem. Život jde dál. Svátek 17. listopadu nám má přece především připomínat to, že osud máme ve svých vlastních rukou. Proto všem přeju příjemný a klidný svátek.