Lidice byly první, ale bohužel nikoliv poslední

Vypálení Lidic před 76 lety bylo pro svět šokem, který nešlo ničím ospravedlnit. Nikdo již nemohl pochybovat o tom, že nacistické Německo, vláda Třetí říše, je nelidský zločinecký režim.

Nacisté tento akt totiž s pečlivostí sobě vlastní zdokumentovali, natočili krátký film, svědectví o vyhlazení Lidic, který měl posloužit nacistické propagandě a ukázat nacistické odhodlání a sílu, které když si nacisté vzpomenou, dokáže bez problémů z mapy vymazat obec se školou, kostelem, domy, statky a rybníkem. Ve skutečnosti se ale právě tento záznam stal důkazem, a vyvolal ve světě obrovskou vlnu solidarity, a ve svém důsledku posloužil přesnému opaku toho, pro co byl pořízen.

Ukázky tohoto záznamu jsou k vidění v Památníku Lidice dodnes. Co se z Památníku ale na druhou stranu moc nedozvídáme je vlastní důvod, proč a jak se na Lidice vlastně přišlo. Expozice se spíše věnuje atentátu na Heydricha, paraskupině Anthropoid, můžeme zde vidět různé artefakty, mezi které patří například i velké dřevěné dveře od lidického kostela, které bůhví proč nacisté ušetřili, ačkoliv celá obec lehla bez pardonu popelem. Jediné co zbylo jsou základy kostela, školy a Horákova statku. O vztahu Anny Maruščákové a ženatého Václava Říhy, který na osud Lidic nejvíce dolehl, zde však zmínka není.

Kdysi jsem se na to ptal ředitele Památníku, který se mi to snažil vysvětlit tím, že to není to hlavní a důležité téma lidické tragédie. Na druhou stranu film Lidice z roku 2011 tuto linku již obsahuje, a to nám umožňuje se na lidickou tragédii podívat zase ještě z jiného pohledu. Říha chtěl získat srdce Anny Maruščákové, a protože v této době se začalo hodně mluvit o parašutistech, kteří skákali do Protektorátu, nenapadlo ho nic lepšího, než že se začne vydávat za odbojáře, který je na ně napojen, a po atentátu nechal Maruščákové dopis na vrátnici v Baterii ve Slaném, který naznačoval jeho přímé zapojení do operace.

Lístek byl ale zachycen, postoupen na kladenské gestapo, a potom již následovaly výslechy obou mladých lidí, a při nich se dostalo i na Lidice a na rodinu Horákovu, která měla syna v Anglii u letectva. Ačkoliv se zjistilo, že Říha nemá s parašutisty ani s domácím či zahraničním odbojem nic společného, a žádná spojitost mezi atentátem a Lidcemi se nenašla, bylo to to jediné, co týden po Heydrichově smrti gestapáci měli. A to málo stačilo, aby padl rozkaz na vyhlazení této obce, aby byli všichni muži starší patnácti let postříleni, ženy odvezeny do koncentráku, a osud dětí, jak známo, byl rovněž tragický, jen malá hrstka “geneticky hodnotných“ byla poslána na převýchovu.

K násilnému oddělení dětí od žen došlo v kapli kladenského gymnázia, kam byly z Lidic převezeny. Esesáci museli použít donucovací prostředky a zazněl i výstřel do stropu kaple. Ve filmu Lidice je tato kaple vyobrazena jako podivná tělocvična se slámou na zemi, žebřinami, bradly a dalším gymnastickým náčiním, které byste ve studentské kapli jenom těžko hledali. Nevím, kde se vzala věta, že lidické ženy byly převezeny do “tělocvičny“ kladenského gymnázia, nejspíše to bylo někdy v hluboké době komunismu, ale tato věta se tak dlouho opisovala a opisovala, až se stala uznávanou pravdou stejně jako stokrát opakovaná lež.

Mrzí mě to o to více, že jsem toto gymnázium navštěvoval, a každý den jsem tak chodil do školy kolem cedule s nápisem “Zde trpěly lidické ženy“. Takže žádná ušmudlaná tělocvična ale zvenku i zevnitř bohatě zdobená kaple s dřevěným kůrem a vším co má secesní kaple mít. Lidický ohlas byl pro válku zlomový, pomohl spojencům, které ještě více semknul v boji proti nacismu, pomohl samozřejmě i v uznání Benešovi a jeho londýnské vládě, a v neposlední řadě pomohl i tomu, aby Velká Británie a následně i Francie stáhly svůj podpis z Mnichovské smlouvy, čímž se otevřela cesta k poválečné obnově Československa v původních hranicích.

Lidice byly první a zároveň jedinou genocidou, ke které se nacistický režim přihlásil. Bohužel nebyla poslední. Dva týdny po Lidicích následovala osada Ležáky. Zde již byli postříleni nejenom muži ale i ženy. Děti z Ležáků se v polském Chelmnu připojily k těm lidickým, teprve potom byl jejich osud krutě zpečetěn. Ležáky nebyly narozdíl od Lidic po válce obnoveny. Nacisté později vypalovali obce i na dalších okupovaných územích, ve Francii, v Bělorusku, na Ukrajině, atd. Tyto válečné zločiny už ale raději nenatáčeli, ani se jimi nechlubili, zřejmě v té době už tušili, že se karta obrací, a že by to mohlo být použito proti nim...