Leslie Van Houten: Největší americký justiční omyl v dějinách USA?

V USA zná její jméno snad každý, u nás si dovolím tvrdit, že málokdo. Buď jak buď, je to jedna z nejdéle vězněných žen na světě. Po kalifornských vězeních se pohybuje už od roku 1969, kdy jí bylo 20 let, letos bude mít již 67 let.

V druhé polovině sedmdesátých letech byla dokonce několik měsíců na svobodě. To bylo mezi jejím druhým a třetím soudním procesem. Při jejím druhém soudním procesu v roce 1977 se totiž porota nedokázala shodnout na tom, jestli se dopustila úkladné vraždy prvního stupně a proces tak skončil bez soudního rozhodnutí a musel se v následujícím roce opakovat. Během něj se Leslie Van Houten pohybovala na svobodě a docházela k soudním jednáním. V tomto už třetím procesu z roku 1978 se už ale porota na úkladné vraždě prvního stupně shodla a Van Houten dostala doživotí s možností žádat o podmínečné propuštění. Od té doby už vězení  nikdy neopustila...

O možnosti propuštění se tehdejší státní zástupce vyjádřil tak, že by k němu mohlo dojít za nějakých patnáct až dvacet let, ale evidentně se tak nestalo. Nestalo se tak dodnes ani po 37 letech, naposledy žádala v roce 2013 a její žádost byla už po dvacáté zamítnuta. Tehdy bylo rovněž rozhodnuto, že další žádost o příští podmínečné propuštění si může podat až v roce 2018. Nucené pětileté období pro další žádost nesvědčilo o tom, že by komise  jejímu propuštění byla nějak nakloněna, spíše naopak. Jenže muselo se něco stát, protože toto rozhodnutí bylo zvráceno a Leslie Van Houtenová půjde  před komisi po dvacáté první už zanedlouho dne 14. dubna 2016, aby ji přesvědčila, že již nepředstavuje žádné riziko pro společnost. Stalo se pravděpodobně to, že právník Van Houtenové podal protest, protože při tom dvacátém slyšení v roce 2013 byl několikrát přerušen, nemohl ani říct vše co chtěl, atd. Takže jeho protest byl zřejmě úspěšný.

Van Houtenové je už 66 let a její jméno vzbuzuje kontroverze dodnes. Její příběh stále udivuje, o čemž svědčí například kanadský film z roku 2009 "Leslie, My Name Is Evil", který pojednává hlavně o prvním soudním procesu z let 1970 až 1971, kdy Leslie Van Houten společně s Charlesem Mansonem a dalšími dvěma příslušnicemi jeho zvláštní komunity byli odsouzeni k trestu smrti v plynové komoře. Ale nebyl to v Kalifornii úplně běžný způsob popravy a tuším, že se tyto komory musely nejdříve připravit, protože se už dlouho nepoužívaly a navíc v následujícím roce kalifornský Nejvyšší soud trest smrti zrušil, takže tím byl zrušen i rozsudek nad odsouzenými, kteří tak o vlásek unikli smrti.

Když už jsem zmínil jméno Charlese Mansona, které je u nás přece jenom o poznání známější, je třeba říct, že ačkoliv byl vůdcem a hlavním iniciátorem všech vražd ze srpna 1969, nikdy se žádné vraždy přímo neúčastnil. Naproti tomu muž, který jich měl na svědomí většinu, Charles Watson přezdívaný ve skupině pro svůj texaský původ “Tex“, měl svůj vlastní soudní případ, který se ale začal projednávat v Kalifornii až s ročním zpožděním, takže kromě Mansona stanuly před kalifornským soudem v roce 1970 především tři mladé ženy, které se snažily ve svých výpovědích Mansona všemožně hájit. Nejmladší z nich byla právě dvacetiletá Van Houtenová, která na sebe chtěla vzít jednu vraždu, kterou neprovedla, dále  dvaadvacetiletá Patricia Krenwinkel a  jednadvacetiletá Susan Atkins, která zemřela v roce 2009 v kalifornském vězení pro ženy ve věku 61 let.

Podmínky v kalifornském vězení se v průběhu doby docela dost měnily. Na doživotí odsouzení vězni a vězenkyně měli v osmdesátých a devadesátých letech minulého století možnost kromě uzavírání sňatků, které je možné ostatně doposud, věnovat se i povinnostem, které k manželskému životu neodmyslitelně patří. Tato možnost však byla později zrušena. Atkinsonová se vdala ve vězení dvakrát, v roce 2008 onemocněla nádorem na mozku a jelikož měla už jenom několik měsíců k životu žádala o propuštění ze zdravotních důvodů, ale její žádosti vyhověno nebylo a to pravděpodobně z toho důvodu, že Atkinsonová zavraždila herečku Sharon Tate, tehdejší manželku polského režiséra Romana Polanskiho, která byla navíc v pokročilém stádiu těhotenství.

Společně s Sharon Tate byli té osudné noci z osmého na devátého srpna 1969 zavražděni všichni, kdo byli v domě na adrese 10050 Cielo Drive v Los Angeles, celkem to bylo pět lidí, tři muži a dvě ženy, Roman Polanski unikl jisté smrti jenom díky tomu, že měl pracovní povinnosti mimo Spojené státy. Kromě již zmíněných Atkinsonové, Krenwinkelové, Watsona jela v autě na tuto adresu ještě Linda Kasabian, která se nicméně přímého vraždění neúčastnila a proto v rozsudku z roku 1971 žádnný trest nedostala.

Van Houtenová se vražd na Cielo Drive neúčastnila vůbec a spala té noci na ranči, který skupině sloužil jako útočiště. Byl to v podstatě jakýsi vysloužilý filmařský ranč, který dříve sloužil k natáčení westernů a byl znám pod názvem Spahn Ranch, podle jména jeho majitele George Spahna. Manson nebyl nicméně s provedením útoku vůbec spokojený a druhého dne chtěl, aby skupina složila reparát, reparát s větším počtem útočníků. Původní čtyřčlenná skupina z předchozího dne se tak rozrostla na skupinu sedmičlennou, byla doplněna o Mansona, Steva Grogena a Leslie Van Houtenovou. Steve Grogen je v této kauze doposud jediným původně na smrt posléze doživotně odsouzeným, který se dostal na svobodu a stalo se to v roce 1985.

Tato skupina nasedla do stařičké hippies dodávky, kam se všichni vešli a počali brázdit ulice Los Angeles. Všichni byli seznámeni s tím, co se bude dít, protože čtyři účastníci z předchozího dne informovali většinu ostatních o tom, co se stalo. Počítali s tím, že to bude opět velmi brutální, a proto si vzali i náhradní oblečení na převlečení. Jejich cílem byli bohatí lidé bílé pleti. Nešlo jim totiž tolik o peníze, ale především o vyvolání rasové války, války, kterou mezi sebou nazývali dvěma podivnými slovy “Helter Skelter“. Šlo jim hlavně o to, aby vyvolali zdání, že vraždy způsobili lidé tmavé pleti a mysleli si ve své fanatičnosti, že se tím strhne jakási lavina, která vyústí v masové vraždění bílých obyvatel obyvateli afroamerického původu.

Jak k takovému stupidnímu přesvědčení tito lidé došli, bylo samozřejmě předmětem pozdějšího vyšetřování, a bylo velmi těžké se něčeho chytit, protože se jim vůbec nechtělo vypovídat. Van Houtenová byla v tomto směru výjimkou a od počátku vypovídala všechno, co věděla a ke všemu se vlastně přiznala, existují nahrávky a přesné přepisy jejích výslechů ale i rozhovorů z prvních týdnů po jejím zatčení a věci, o kterých v nich dvacetiletá dívka mluví jsou skutečně velice znepokojivé. Nicméně je z nich zřejmé, že Charles Manson měl ve skupině vůdčí postavení, byl asi o 14 let starší než mladé ženy a měl nad nimi naprostou kontrolu jako vůdce a mesiáš.

Život ve skupině byl otevřený, přicházeli do ní lidé, někteří odcházeli, jiní zůstávali. Těch pravověrných bylo asi tak deset možná dvanáct, převaha byla žen. Manson mohl mít údajně každou z nich, kdykoliv chtěl, ale úplně takto jednoznačně to zřejmě nastaveno nebylo. Samozřejmě se poslouchala hudba, která byla pro šedesátá léta typická, hlavně Beatles. Braly se drogy, hlavně LSD, pod jehož vlivem podstupovali společné “tripy“ a taky se četla překvapivě Bible. Hlavním zdrojem poznání se postupně stala skladba od skupiny Beatles, která se jmenovala právě “Helter Skelter“ a biblická kniha Zjevení, kapitola 9, kde se mluví kobylkách.

Byli přesvědčeni o tom, že určité verše se vztahují přímo na členy této legendární britské skupiny, zejména potom verše sedm až deset, kde se mluví o tom, že kobylky mají obličej jako lidský a vlasy měly jako vlasy ženské (dlouhé), měly mít nějaké železné pancíře, což podle Mansonovy skupiny měly být zřejmě nějaké hudební nástroje, atd. Považovali je za proroky, a když skupina přišla s touto skladbou považovali to v podstatě za další zjevení. Helter Skelter je mimochodem považována za první metalovou skladbu vůbec a Paul McCartney ji občas na svých koncertech hraje dodnes. Co si ale pod tímto zvláštním pojmem představovali samotní členové Mansonovy skupiny?

Velice jednoduše řečeno, byla to naprosto idiotská pohádka, která vycházela z premisi, že na světě musí zavládnout jakási rovnováha, takže pokud byli lidé afroamerického původu dlouhá léta pod útlakem, tak nyní má dojít k tomu, že se karty obrátí a že zaútočí na bílé lidi a budou v tom mít úspěch a všechny v podstatě vyhubí. Nicméně nebudou si umět vládnout sami a nebudou schopni si zvolit nějakého vůdce, ovšem tato situace bude trvat velmi dlouho asi tak tisíc let a nakonec přijmou za vůdce nějakého bělocha, respektive bělochy, kteří jim budou vládnout jako jakýsi bohové. Těmi bělochy měl být právě Manson a jeho skupina. Měli sestoupit na tu kritickou dobu do útrob Země a tam ji přečkat a potom vystoupit na povrch a stát se vládci všech. Předpokládali rovněž, že po tu dobu nebudou vůbec stárnout, protože bohové přece prostě nestárnou.

Než byli členové skupiny na konci roku 1969 zatčeni, tak se v pouštní buši v okolí Los Angeles zabývali intenzívním hledáním těchto únikových děr, kterými by právě mohli sestoupit do zemského nitra. Používali za tímto účelem takové terénní bugatky a neustále sháněli další a další stroje, protože ve svém hledání nebyli překvapivě vůbec úspěšní. Byli také dost frustrováni z toho, že Helter Skelter nepřišel, ačkoliv se vraždami z 8. a 9. srpna snažili o to, aby ho konečně spustili. Nakonec to byla zmíněná Susan Atkinsonová, která byla ve vězení za účast na jiné vraždě a chlubila se v něm, že právě ona zabila slavnou herečku Sharon Tate. To vedlo na konci roku 1969 ke konečnému odhalení skupiny. Jinak vyšetřování bylo po celé ty dlouhé měsíce neúspěné.

Pokud jde o druhý vražedný den z 9. srpna, kterého se Van Houtenová již účastnila, dodávka se sedmi osobami na palubě nemohla dlouho najít svůj cíl, protože Manson se pořád nemohl zorientovat, Van Houtenová dokonce po cestě usnula. Pohybovali se v okolí Beverley Hills a nakonec zastavili na adrese 3301 Waverly Drive. Manson chtěl aby se neopakovalo vražedné nekoordinované běsnění z předchozí noci a tak společně s Watsonem šli do domu jako první a spoutali manželskou dvojici, kterou tam našli s tím, že se jedná o loupežné přepadení, a že se jim nic nestane. Potom se vrátil k autu a poslal tam dvojici Krenwinkelovou a Van Houtenovou, aby šli za Watsonem a udělaly to, co jim řekne.

Manson a zbylá trojice se rozjeli dál na další adresu, což měla být adresa zase jistého herce, tam Manson trojici složenou opět z jednoho muže Steva Grogana a dvou žen Susan Atkinsonové a Lindy Kasabianové, vysadil a vrátil se zpátky na Spahnův ranč bez toho, aby si jakkoliv “špinil ruce“. Tato trojice však té noci nevraždila, Kasabianová ostatní údajně úmyslně zavedla na jinou adresu, a tak se nakonec vrátili s nepořízenou s tím, že správnou adresu nemohli najít...První trojice mezitím zabila oba dva manžele, byli to manželé LaBiancovi, kteří nebyli nijak spojeni se zábavním průmyslem, ale byli, řekněme, z vyšší střední třídy.

Manson měl kriminální minulost a pokoušel se o hudební kariéru v Los Angeles. Udělal dokonce určité nahrávky s Beach boys. Určité kontakty proto měl a proto domy, do kterých své stoupence posílal, nebyly vybírány náhodně. 10050 Cielo Drive byl bývalý dům hudebního producenta Terryho Melchera, který je známý například produkováním pro los angelskou skupinu The Byrds, skladby jako “Mr. Tambourine Man“ nebo “Turn, turn, turn!“ slýcháváme z rádií dodnes. Manson na této adrese Melchera navštívil a Melcher se o Mansonovu hudbu zajímal a chtěl některé Mansonovy skladby produkovat, ale nakonec od toho upustil. Měl dokonce o něm a jeho komunitě natáčet dokumentární film, ale když byl na Spahnově ranči svědkem toho jak se Manson zapletl do šarvátky s jistým kaskadérem, který tam taky bydlel, tak upustil i od tohoto projektu.

To Mansona velice popudilo a vedlo to později ke spekulacím, že Manson poslal čtyřčlenné vraždící komando do domu v Cielo Drive v domnění, že tam Melcher stále se svou přítelkyní bydlí, aby se mu pomstil za to, že s ním spolupráci ukončil. To se ale podařilo vyvrátit, protože se ukázalo, že Manson se snažil Melchera v tomto domě kontaktovat a tím právě zjistil, že už tam nebydlí a určitě neušlo jeho pozornosti, že tam bydlí režisér Roman Polanski se svou ženou, kteří na rozdíl od něj byli v té době velice slavní a úspěšní. Kdo ví, jestli se Melcher neodstěhoval právě proto, že se Mansona a jeho přívrženců začal obávat. Manson byl chytrý a se svou kriminální minulostí věděl, že mstít se Melcherovi tímto způsobem by bylo velice rychle odhalitelné.

Stejně jako v prvním případě na Cielo Drive, kde zanechali na stěnách nápisy jako “PIG“, “rise“ a “Healter Skelter“ na lednici, tak i nyní rozeseli po stěnách různé nápisy, které měly naznačit, že se jedná o rasovou vraždu a že vrazi byli afroameričané. Pojem “pig“ se údajně vztahoval na osoby bílé pleti pro podobnost jejich barvy kůže právě k vepřové barvě kůže. Zapojení Van Houtenové bylo aktivní, nicméně se nikdy nepotvrdilo, jestli její oběť byla ještě naživu. Rány, které na ní provedla, byly označené jako nesmrtící a pravděpodobně posmrtné. S jistotou se tak nedá tvrdit, jestli Van Houtenová zabila nebo ne.

Není mým záměrem věnovat se každému detailu těchto morbidních skutků, které se staly před 46 lety, jedná se přece jenom o jeden z nejlépe zdokumentovaných zločinů v americké historii. Jde spíše o to ukázat, jak snadno může člověk udělat osudovou chybu, a jak těžko se z takové chyby může rehabilitovat. Je to memento, že jsou skutkové, kteří se nedají odčinit a že jsou démonové, kteří se mohou vkrást do myšlení člověka a zcela ho ovládnout. Nabízí se srovnání Van Houtenové a Kasabianové. Kasabianová byla v autě oba dva dny, hlavně díky jejímu svědectví jsou známé detaily z prvního dne z Cielo Drive. Van Houtenová se účastnila pouze toho druhého a hlavně díky ní jsou známé poznatky z něj. Přesto Kasabianová vyvázla bez trestu, zatímco Van Houten je stále ve vězení.

Nabízí se rovněž srovnání s Clemem Groganem, který byl sice ve skupině, která 9. srpna nevraždila, ale asi o dva týdny později se podílel na zabití Donalda Shea, vysloužilého kaskadéra, který také bydlel na Spahnově ranči a pracoval tam jako pomocná síla. Jednalo se pravděpodobně o stejného muže, se kterým se Manson před tím dostal do sporu, kterého se jako divák účastnil i producent Melcher. Grogan si v roce 1985 vysloužil jako první a dosud jediný člen Mansonovy skupiny podmínečné propuštění. Pokud se mluvilo o tom, že by měl někdo Grogana následovat, vždycky se mluvilo na prvním místě o Van Houtenové.

Snažila se totiž ve vězení využít snad veškerých možností, které se jí dostávaly k tomu, aby ukázala, že se změnila v jiného člověka. Vystudovala v něm vysokou školu, účastnila se všech možných programů, snad nikdy neměla žádný kázeňský přestupek, dokonce dozorci se o ní vždy vajadřovali v těch nejlepších intencích, že pokud si nějak představují vzorného vězně, tak vypadá jako Van Houtenová. V 90. letech se ukázalo, že je svému propuštění již velmi blízko, protože dostávala krátké roční termíny na další slyšení o podmínečném propuštění.

Jenže jakmile toto začalo být zřejmé, tak na tato slyšení začali docházet příbuzní LaBiancových, kteří se do té doby drželi spíše zpátky, a tím pádem se všechno jakoby zastavilo a začínalo se jakoby znova od začátku. Z jednoletých až dvoletýuch odkladů se staly tříleté až čtyřleté a naposledy v roce 2013 se dočkala dokonce pětiletého odkladu. Je to vyčerpávající pro všechny strany, ale podle zákonů Kalifornie nemůže být nikomu udělen doživotní trest bez možnosti žádání o propuštění. Jestli daný vězeň žádá nebo ne, je otázka jiná. Jednaosmdesátiletý Charles Manson se už kupříkladu žádostí o propuštění vzdal, vězení označil za svůj domov, v minulém roce dokonce plánoval svatbu s o 53 let mladší ženou, ale nakonec z toho nějak sešlo.

Van Houtenové se dostane dalšího slyšení oproti plánovanému roku 2018 už za necelé dva měsíce 14. dubna 2016. Pokud by se dostala na svobodu, byla by to v USA určitě mediální senzace. Ale otázkou je, jestli by to byla senzace pro samotnou Van Houtenovou. Určitě by to nebyla senzace pro Patricii Krenwinkelovou, která by měla být ve stejném kalifornském vězení a je si s Van Houtenvou velmi blízká. Krenwinkelová, tím že se zapojila do více skutků, má naději na propuštění totiž mnohem menší, prakticky žádnou.

Možná, že by bylo pro Van Houtenovou skutečně lepší, kdyby se stejně jako Manson dalších žádostí vzdala a byla svým chováním vzorem pro další ženy, které do kalifornského vězení pro ženy přicházejí odpykávat si obvykle mnohem krátkodobější tresty. Zatím však, jak se zdá, se vidiny na svobodu nechce vzdát, takže tento prapodivný příběh ani po téměř 47 letech ještě nekončí a pokračuje ve svých kontroverzích dál a dál...