Extempore Marie Šarapovové aneb Heja, Heja, Kladno!

Když jsem před třemi lety zakládal tento blog, napsal jsem do medailonku, že se zajímám taky o sport, ale věnoval jsem se mu jenom výjimečně. Poslední tři dny ale přinesly ze sportu zajímavé události, že to dnes trochu napravím...

Ruská tenistka Marie Šarapovová v pondělí na tiskové konferenci v Los Angeles přiznala doping, snažila se tak zřejmě o to, co se jí nakonec stejně nepodařilo, aby se od ní neodvrátili velcí sponzoři. Ti už na druhý den ohlásili, že s údajně nejbohatší sportovkyní na světě, končí. Od té doby se to řeší každý den a na socsítích propukají vášnivé debaty, a jak to v takových případech bývá, veřejné mínění se rozdělilo na dva nesmiřitelné tábory, jeden se tenistky zastává, že si prostě jenom nezkontrolovala aktualizovaný seznam zakázaných látek, a druhá říká, že nejspíš lže, a že když meldonium užívala deset let, že si měla zažádat o výjimku...

Určitě se nebudu snažit tímto blogem do jedné či druhé skupiny začlenit nebo něco takového, jednak se cítím vzhledem k oboum indiferentní  a druhak se o ženský tenis moc nezajímám. Spíše mě přijde zajímavá ta lidská stránka věci. A ta je dosti zajímavá, protože bývalá světová jednička platila za vzor všech sportovních i lidských ctností, má milióny příznivců na sociálních sítích, je ambasadorkou dobré vůle OSN a najednou během jediného dne, během jediného okamžiku se dostala do situace, kdy se od ní mnozí odvracejí, označují ji za lhářku a podvodnici a bude muset vyslechnout trest za to, že užila zakázanou látku. Ten nejhorší může trvat až čtyři roky.

A je docela možné, že její jméno, které tímto způsobem utrpí, zůstane už “navždy“ pošramocené, a že i když se vrátí, jakože ohlásila, že si nepřeje tímto způsobem skončit svoji kariéru, tak se už úplné rehabilitace svého jména nedomůže. Jak se píše v příslovích, že “vzácnější jest jméno dobré než bohatství veliké, a přízeň lepší než stříbro a zlato.“ Jinými slovy mi z toho plyne to, že sibiřská rodačka byla velmi lehkomyslná, protože si neuvědomovala, co se může stát, a jak to její jméno může natrvalo poškodit, a nebo si naopak myslela, že má tak velké jméno, že se jí nic takového stát nemůže, a že to nějak projde, což by korelovalo s jiným příslovím, že pýchu předchází stát.

Mnozí si mysleli totéž a nedopadlo to dobře. Například takový americký cyklista Lance Armstrong přišel o všechny svoje tituly v Tour de France z let 1999 až 2005. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že kdyby se v roce 2009 nepokoušel o ne příliš povedený comeback, tak by se to asi nestalo. Jeho jméno bylo neotřesitelné a platilo za značku fair play, spolehlivosti a důvěryhodnosti, byl zvolen (světovým) sportovcem roku. Jeho životní příběh a boj se zákeřnou nemocí přesahoval běžný sportovní rámec, měl se o něm točit film v Hollywoodu, byl vyhledávanou tváří charity, angažoval se v boji proti onkologickým onemocněním, zkrátka se stal vyhledávanou světovou osobností.

A pak přišel strmý pád, odebrání titulů, život se obrátil naruby. V lednu 2013 v rozhovoru s Oprah Winfreyovou přiznal, že užíval zakázané látky a že si nemyslí, že by bez nich mohl sedmkrát za sebou Tour de France vyhrát. Tím se jeho obraz fair play sportovce definitivně zbortil a mnozí ho začali kritizovat ještě víc než před tím. Člověk si říká, jestli profesionální sport není až příliš krutý. A nebo jestli nároky, tlaky a očekávání nejsou příliš silné, když někteří sportovci jsou svolní a ochotní podstupovat nejrůznější felčarské procedury, jako třeba transfuze vlastní okysličené krve..., čemuž se tedy jinak říká krevní doping.

Vzpomínám si na Jana Ullricha, ve své době největšího Armstrongovýho soka, jak v jedné etapě Tour, byla to myslím časovka, neměl svůj den, rudé krvavé oči navrch hlavy a evidentně mu to nešlapalo, ztrácel s každým metrem, moderátor to pohotově komentoval tím, že i ty největší hvězdy si mohou vybrat svůj slabší den...To se ještě nevědělo, že Ullrich skutečně krevní konzervy používal, což ale připustil nebo spíše přiznal rovněž až v roce 2013. Není těžké odhadnout, co stálo za jeho výpadky, krev se totiž musí neustále hýbat, cirkulovat, používá se na to speciální zařízení, které ji přelévá z jedné strany na druhou, nejde ji jen tak zakonzervovat a strčit do ledničky, protože tím v ní začnou probíhat různé patologické změny, lidově řečeno začne pomalu ale jistě zahnívat, přestože budete mít všechno sterilní, přestože budete nanejvýš opatrní...

Není pochyb o tom, že v takto sofistikovaném dopingu musí být namočeni i doktoři, protože si lze jen těžko představit, že by závodník sám něco takového dokázal realizovat. O to je to smutnější, že se doktoři nechávají zlákat vidinou peněz a snadného zisku a realizují věci, které jsou v rozporu s jejich povoláním a posláním. Při odhalení dopingu pak stejně veškerou tíhu nese odhalený sportovec a doktoři jsou z obliga, ale to je zase jiná věc...

V jiných sportech se doping až tak neřeší, například v hokeji. Vzpomínám si na dobu, kdy Jaromír Jágr hrál v roce 2008 v ruském Omsku a během utkání v Čechovu zkolaboval na střídačce jeho spoluhráč z útoku teprve devatenáctiletý Alexej Čerepanov. Za jeho náhlým skonem bylo evidentně srdeční selhání, které u mladých sportovců nastává hlavně v souvislosti s dopingem, jmenovitě stereoidy. Nějaké jiné skryté srdeční onemocnění se dá s jistotou vyloučit, protože rok před tím, v roce 2007 byl Čerepanov draftován týmem New York Rangers a musel tak projít náročnými zdravotními testy. Posléze se v souvislosti s vyšetřováním mluvilo taky o krevním dopingu, který mohl jeho vážný zdravotní stav ještě zhoršit a přispět tak k výslednému kolapsu.

Srdeční sval máme každý toliko jenom jeden a hazardovat s ním se proto nevyplácí. Za dobu svého učitelování jsem měl příležitost učit i nějaké ty “hokejky“. Jedním z těch nejtalentovanějších ve  své době byl třeba Vojtěch Butor, kterému se ale přestup z juniorských organizací do těch seniorských příliš nevydařil. Další můj bývalý žák, Jágrův synovec Jirka Kalla to má na Kladně opravdu těžké, to Martin Čurda aspoň pár zápasů za Rytíře Kladno odehrál. Škoda, že Rytíři včera v Ústí nad Labem vypadli už ve čtvrtfinále, věřili jsme, že by se jim postup do nejvyšší soutěže letos mohl podařit, když po celý rok tabulce WSM ligy (1.ligy) vévodili. Nevadí, snad se to podaří příští rok, teď když jednatelem klubu se stal nově dosazený Pavel Patera.

Učit “hokejky“ je těžké, dělají si ze všeho legraci a hlavně je pravděpodobné, že Vašemu předmětu hned tak nepodlehnou. Jako první mi to dal najevo Marcel Pfejfer, nadějný zadák, sedící jak jinak než v zadní lavici, jehož jsem měl pro jeho bezelstný úsměv ze všech nejraději, přihlásil se a povídá: “Pane učiteli, my máme ty zápasy a tréninky, od nás nemůžete chtít tolik jako od těch ostatních.“ Marcel už ale svojí hráčskou kariéru pověsil na hřebík. Kdo tedy bude do budoucnosti ochraňovat zlatý český hattrick z mistrovství světa z let 1999 až 2001 tak není jasné. Kladenští hokejisté se na těchto úspěších podíleli velkou měrou, včetně samotného Nagana v roce 1998. Doufejme, že nyní když město obnovilo zase dotace do mládeže, že se začne blýskat na lepší časy.

Kladno už jednou sestoupilo v sezóně 2002/2003 hrálo 1.ligu, ale následující rok se ihned vrátilo zpátky do nejvyšší soutěže. Paradoxem je, že tenkrát stál na kladenské střídačce Vladimír Evan, který včera stál na té úspěšnější ústecké, ale takový je sport, jednou jseš nahoře, jednou dole. Doufám, že nyní když došlo ke smíru mezi městem a majoritním vlastníkem, se bude konečně dařit. Pavel Patera je toho pro mě zárukou, sice na kladenské hráčské soupisce v sezóně 2002/2003 chyběl, ale to je u někdejšího kapitána české hokejové reprezentace celkem pochopitelné. Když ale Kladno v sezóně 2014/2015 sestoupilo znova, tak se už za svůj kmenový klub hrát nezdráhal,  nakonec ale kývl na nabídku z Olomouce.

Situace, ve které je, je tedy spíše staronová, nežli nová a určitě ji tak zvládne. Začínal jsem sice s Marií Šarapovovou a jejím trapným pondělním extempore a končím někde jinde, ale je těžké nebýt klubista, když Vaši bývalí spolužáci hrají pořád ještě v extralize, Vaši praotcové odpočívají jen pár metrů od Jágrových praotců někde v Hnidousích, nedaleká Čabárna, která už moc nezamrzá, se v zimě stávala hřištěm mnoha utkání, kde Jágr jako malý sbíral své první zkušenosti a Vaše příbuzné osekával hokejkou do holení tak důrazně, že na to dodnes vzpomínají, je těžké po včerejším nezdaru neříci pár povzbuzujících slov, že se nic neděje, a že se určitě podaří dostat kladenský lední hokej zpátky na vrchol, tam kam právem patří. Hoši, děkujem!