Děsivé svědectví z Českého Malína na Ukrajině

Minulou neděli se v Žatci konal slavnostní vzpomínkový akt k uctění památky obětí Českého Malína na Ukrajině. Vystoupila zde i dcera jednoho z přeživších, paní Alena Trojovská, která přečetla následující svědectví svého otce.

Jako jednadvacetiletý mladík jsem ležel v nemocnici v Českém Malíně. Na pokoji s pěti dalšími pacienty byl i desetiletý chlapec ukrajinské národnosti. V této nemocnici působil doktor Gross, židovské národnosti, jeho žena, oční lékařka a ukrajinský felčar. Brzy ráno, když jsme ještě leželi, vběhl do pokoje sanitář a volal: „Němci jsou v Malíně, je jich plno, jsou ozbrojeni automaty a kulomety.“ Oknem z pokoje nemocnice bylo vidět, jak ozbrojení vojáci vyvádějí z domů lidi. Kam je vedou? U nemocnice pod lipou byl stolek s lavičkami, kde bylo podávací okénko z kuchyně, tam seděli tři esesmani s doktorem Grossem, který uměl německy a popíjeli kávu a čaj.

Abych zjistil, jaká je podivná situace, rozhodl jsem se stěžovat si na svůj zdravotní stav, zabalil jsem si krk šálou a šel jsem za doktorem Grossem. Doktor mě uklidnil, že přijde za chvíli na pokoj. To jsem ale netušil, že jsem ho viděl naposledy, už nepřišel. Při návratu do pokoje jsem uklidnil ostatní pacienty, že se nic zlého neděje a je vše v pořádku, esesáci se baví s doktorem a není čeho se obávat, přesto jsem však nedůvěřivě oknem dál sledoval, co se venku děje. Za chvíli jsem zahlédl další tři ozbrojené esesáky, jak vcházejí do nemocnice. Rychle jsme všichni ulehli, dveře se hlučně otevřely, dva vojáci s namířenými automaty zůstali u dveří, třetí žádal od pacientů doklady, všem ukrajinským mužům přikázal vstát.

Malý ukrajinský chlapec, dosud rozespalý, vylekaný namířenou zbraní, nerozuměl, co po něm chtějí při otázce: Du bist ukrainisch? „To je Čech, Čech!“ několikrát jsem opakoval. Děti neměly vlastní doklady, a tak byl chlapec zachráněn. Horší to bylo Vláďou Pajerem, který přišel k úrazu v lese, kde pracoval. Doklady s sebou neměl, a tak jsem zase odsvědčil, že je stejné národnosti jako já. Konečně ten protivný dupot vojenských bot se vzdálil. Co nejtišeji jsem se přiblížil k oknu, zahlédl jsem tři muže ze svého pokoje, jak utíkají a rozprchli se. Tu se již rozeštěkaly automaty, ani jeden z běžících se nezachránil, byli to zřejmě první oběti Českého Malína.

Dveře se znovu otevřely, vešla sestřička a řekla jenom: „Odvedli doktora, jeho ženu a obě děti, také všichni zřízenci museli s nimi.“ Sdělovala celá vylekaná. A to již nad vesnicí kroužilo letadlo, jeho hukot se mísil se štěkotem psů, hrubým pokřikováním vojáků a řevem hnaného dobytka. Ulicí hnali hitlerovští katani početnou skupinu žen, dětí a starců. Ženy v náručí s malými dětmi, s kojenci, a děti držely za ruce, mladá žena v pokročilém těhotenství v náručí s dvouletým děvčátkem, stařenka zřejmě s malou vnučkou plačící, asi čtyřletý kluk se křečovitě držel máminy sukně, která nesla v náručí dvě malé děti.

Celou tuto skupinu hnali do stodoly sousedící s nemocnicí, stodolu uzavřeli a kolem zalehli němečtí vojáci s kulomety a odjištěnými automaty. Proti komu? Vždyť tam jsou pouze bezbranné ženy, děti a starci. To bylo již vidět pobíhat paliče, vrahy. Rukávy vyhrnuté, v ruce hořící věchet trávy, stodola začala hořet. Praskot ohně se mísil s výbuchy ručních granátů. Někteří se snažili vyběhnout ven, komu se to podařilo ihned se stal terčem kulometu. Jedné z žen se to málem podařilo, smrtící střela ji však v téměř poslední chvíli zastihla, zůstala viset na plotě, kde potom uhořela...Není možné zapomenout na hrozný pláč dětí, křik a nářek raněných, či pálených zaživa, na neustávající střelbu a výbuchy ručních granátů...