Biopaliva jako podvod 21. století

Tak se nám pole pěkně zažlutila. Ale nejde zdaleka jenom o řepku, jde i o další plodiny, ze kterých se vyrábí tzv. biopaliva. Budu se krátce věnovat některým z nich, aby i nezkušený laik pochopil, o co se vlastně jedná...

Někdy na přelomu tisíciletí nám na jednom semináři na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze přednášející profesor Zitta sdělil něco v tom smyslu, jak je skvělé, že se pole nemusí nechávat ladem, a že se na nich může pěstovat řepka, i když se z ní následně vyrobí jakási bionafta. V té době se mi to zdálo skvělé taky, ale dneska jsem už k tomu daleko skeptičtější, a taky si myslím, že se dneska ukazuje, že se univerzitní profesor prostě zmýlil.

Na přelomu tisíciletí se totiž zdálo, že otázka potravinové bezpečnosti je vyřešená. Padesát let po druhé světové válce se zemědělství potýkalo s problémem, co s vyprodukovanými přebytky. Při tom po válce byl právě opačný problém. Potraviny na příděl a všeobecně se hledaly způsoby, jak zajistit potravinovou bezpečnost, při čemž největší obavy panovaly u obilí a proteinových výrobků, mléka, luštěnin, masa, atd. Vedlo to dokonce k výzkumu různých plodin jako byly sladkovodní a mořské řasy s vysokým obsahem proteinů, atd. Žádný krizový scénář se ale nenaplnil a postupně asi dva roky po válce bylo možné od přídělového systému zcela upustit.

Tato dvě období od sebe dělila "pouhých" padesát let, na jedné straně obavy z nedostatku produkce a krizové scénáře a na druhé straně nadbytek a přebytek vyprodukovaných potravin. Intenzivní zemědělství, automatizace a další pokroky přispěly k tomu, že se problém s nadprodukcí opravdu stal realitou a bylo třeba ho řešit. Jednou z možností se jevilo právě produkování biopaliv nebo nějakých jiných technických plodin. Zkrátka jednoduše produkovat něco, co se nedá sníst. Taková situace skutečně na konci devadesátých let minulého století byla a víme i to, že mnohdy a mnohde docházelo k likvidaci vyrobených potravin ve snaze udržení cen některých komodit.

Dneska už situace není zdaleka tak růžová jako byla, naopak se zhoršila a dá se předpokládat, že se bude nadále zhoršovat. Největší obavy panují ze sucha a nedostatku vody a srážek. Toto se skutečně stává problémem, ačkoliv zatím se zdá, že k nějakému zásadnímu zdražení potravin docházet nebude. Ale je myslím každému jasné, že pokud například hlávka zelí v minulosti dosahovala váhy několika kilogramů a v minulém roce šla tato váha kvůli suchu o desítky procent dolů, že pokud tento tento trend bude trvat i nadále, tak se ceny budou muset pohnout. Sucho samozřejmě ovlivňuje nejen zeleninu ale i obilí, zrna jsou menší a nekvalitní. Pěstování řepky, na kterou zemědělci dostávají štědré dotace se tak může vzhledem k potravinové bezpečnosti skutečně vymstít.

Navíc se ukazuje, že řepka není ani zdaleka tak ekologickým palivem, za který se vydává. Je veřejným tajemstvím, že její spalování produkuje více skleníkových plynů než motorová nafta, její využití jako biopaliva je tak velice sporné. To jsou všechno známá fakta, která však nikoho nezajímají, protože i v zemědělství jde především o výnosy a zisky. Nejedná se však zdaleka jenom o řepku ale i další zvláštní palivo, který se nazývá biolíh neboli bioetanol. Biolíh se používá jako základní surovina pro výrobu alternativ k benzínu a nese pak různá označení jako E85 a podobně, ale může se používat i jako palivo v domácnostech, které nemají komíny, kdy údajně při spalování totiž nedochází k produkci žádných zplodin. Použití v obou případech je opět velice sporné a ne příliš ekologické.

Už pouze název biolíh je zavádějící, protože se jakoby odvolává na nějakou biokvalitu, přičemž důvod označení "bio" je v tom, že se vyrábí z něčeho, co vyrostlo na poli nebo někde jinde, zkrátka, že se jedná o obnovitelný zdroj, stejně jako biomasa označuje palivo, které je z obnovitelných zdrojů jako například štěpka. Problém je v tom, že líh neboli etanol se dá vyrobit skutečně jenom z cukru, což je produkt fotosyntézy, takže je zřejmé, že z něčeho jiného než z plodin se vyrobit ani nedá, tudíž předpona "bio" je zcela zbytečná, protože bychom ji pak museli dávat u všech plodin, které z půdy vyrostly. Topení v domácnostech biolíhem je vůbec zvláštní a dosti drahá disciplína, a to přesto že tento druh paliva je samozřejmě osvobozen od spotřební daně. Především je třeba mít na paměti, že dochází k produkci oxidu uhličitého a tudíž je třeba zvýšeně větrat, což při topení jaksi není úplně žádoucí, čili jako alternativa pro topení v kotli na pevná paliva s tím, že nepotřebujete ani odvětrání do komína, se mi jeví jako nesmyslné.

Když už jsem zmínil tu slavnou biomasu, které největší reklamu udělala Kateřina Jacques, musím opět říci, že jsem k ní velice skeptický. Občas jsou vidět různá pole, kde jsou nasázeny stromky japonského topolu jeden vedle druhého, takže nemají ani dostatek světla ani dostatek živin, takže jsou velice slabé a i po několika letech mají kmínky v průměru sotva několik centimetrů, říkám si, co to má vlastně znamenat...Sázení stromů je jistě velice chvályhodné, nicméně pěstování stromů tímto intenzivním způsobem je jeden z největších omylů současného zemědělství...Pokud by se to bralo jako jakási školka, tak bych to ještě pochopil, ale po několika letech seštěpkovat takové pole se mi zdá ekologicky ale i ekonomicky naprosto ztrátové, zejména proto, že trvá skutečně několik let než stromy narostou a potom náklady na štěpkování a další procesy s tím spojené nejsou zanedbatelné a výsledkem je topivo, které není nijak valné kvality a s tvrdým palivovým dřevem se nedá vůbec srovnávat...

Dalším v poslední době často skloňovaným biopalivem je palmový olej. Opět zdůrazňuji, že předpona "bio" se udává proto, že palivo bylo vypěstováno z půdy, nikoliv proto, že by bylo nějak zvlášť šetrné pro životní prostředí. Plody palmy olejné mají daleko větší výnosnost než malá semínka řepky olejné a proto je stále dosti levný a skutečně se používá jako alternativní palivo zejména na lodích, například místo mazutu. Problém je v tom, že tento způsob nakládání s palmovým olejem vytváří značnou poptávku a tak v zemích, kde se palmy olejné pěstují nejvíce, tedy v Indonésii a Malajsii dochází k vypalovaní pralesů a k rozšiřování plantáží s touto plodinou, která je schopná růst a produkovat svoje olejnaté plody asi dvacet nebo dvacet pět let.

Používání palmového oleje jako biopaliva tak přináší ekologickou katastrofu nejenom do míst, kde se palma olejná pěstuje, ale i tam kde se spaluje a v neposlední řadě všude, protože mýcením deštného pralesa dochází k prohlubování skleníkového efektu a ke globálnímu oteplování. Palmový olej jinak pro zdraví, cévy ani srdce škodlivý nikterak není, což potvrdilo i Ministerstvo zemědělství České republiky, a ukazuje se, že se jedná pouze o jakýsi módní výstřelek, který k nám doputoval ze zámoří, aby mu mnozí nalétli a šířili nesmyslné zprávy hraničící až se skutkovou podstatou poplašné zprávy. Pokud si někdo skutečně myslí, že zachrání kus deštného pralesa v Indonésii tím, že si nekoupí pomazánku s palmovým olejem, tak se bohužel velice mýlí. V první řadě je nutné zastavit masové využívání palmového oleje jako paliva v nejrůznějších motorech, protože pokud jde o pomazánky, čokolády nebo smažené brambůrky, to je skutečně jenom příslovečná malá špička ledovce.

Uvedl jsem zde čtyři velice rozdílné příklady pěstování plodin, které se používají jako údajná biopaliva, při čemž ani jeden mi nedává nejmenší smysl. Poslední vývoj ukazuje, že takzvaná biopaliva se skutečně stávají mýtem 21. století, protože životnímu prostředí více škodí než pomáhají.