Po čtvrtečním bombovém útoku na kábulském letišti, který si vyžádal téměř dvě stovky obětí, se většina spojenců ze země již stáhla. Konec války v Afghánistánu může předznamenat největší geopolitické změny za posledních 100 let.
Konec války v Afghánistánu není porážkou USA, není ani porážkou spojenců, je především prohrou západní civilizace. Tálibán sice prostřednictvím svých mluvčích proklamoval, že se změnil, ale realita ukázala, že hnutí Tálibán, které vládlo v zemi před 20 lety, se příliš neliší od toho, které nyní vládu převzalo. Například, když toto radikální islamistické hnutí ovládlo čtyřmilionový Kábul, tak směrem k ženám zaznělo, že by měly nadále chodit do práce, a že se při tom nemusí zahalovat od hlavy až k patě, a že dokonce budou moci jako dosud pracovat v médiích. Po několika dnech je nicméně zřejmé, že se jednalo o prázdné proklamace staronového řádu, který se pouze snaží před světem vypadat co možná nejpřívětivěji.
Nyní je oficiální stanovisko takové, že ženy mají raději zůstávat doma, protože talibanští bojovníci nejsou vycvičeni pro to, aby na ulicích potkávali ženy. Kábulské ženy však přestaly vycházet také z jiného důvodu. Nechce se jim totiž znova oblékat do oblečení, které v minulých letech nepotřebovaly a doufaly, že už ho nikdy potřebovat nebudou. Tálibán podobně jako teroristická organizace Islámský stát má za cíl uplatňování islámského práva šaría, a tak je jasné, že zavede opět staré pořádky. Lidé jakoby mávnutím proutku přišli o svobodu, budoucnost, nevědí co bude a mají strach. Tálibán sice není považován za teroristickou organizaci, je označován jako radikální islamistické hnutí, ale podle západních zpravodajských služeb propojení mezi Tálibánem a Islámským státem existuje, a dochází zde zřejmě i k fluktuaci bojovníků.
Někteří komentátoři naopak poukazují na to, že hnutí Tálibán a organizace Islámský stát proti sobě bojují a očekávají, že se do budoucnosti tento konflikt ještě vyhrotí. Domnívám se, že se jedná spíše o plané přání než o realistické očekávání. Řada očekávání už vzala za své, například, že se Kábul bude bránit 90 dnů, nebo že afgánská armáda bude bojovat. Nic z toho se ale nestalo. Nestalo se ani to, co Tálibán sliboval směrem k posílení ženských práv nebo směrem k nevyřizování účtů se spolupracovníky dnes již bývalého režimu. Zprávy říkají, že Tálibán vykonává popravy (bez soudu), opětovně rekrutuje dětské vojáky a brání dívkám ve školní docházce a zakazuje jim vyšší vzdělání. Hnutí Tálibán a Islámský stát spojuje snaha po zavedení práva šaría po celém světě, mají společného nepřítele v Západu, a je zde ještě jedna důležitá okolnost.
Není bez zajímavosti v této souvislosti vzpomenout, jak Tálibán vznikl, a co se stalo jeho cílem. Tálibán totiž vznikl za účelem spojení a usmíření všech radikálních islamistických skupin, které v té době na území Afghánistánu proti sobě bojovaly. Tálibán tedy chtěl, aby v Afghánistánu nastalo sjednocení, mír prostřednictvím práva šaría, a aby bojůvky mezi jednotlivými kmeny ustaly. Není tedy vůbec realistické očekávat, že by Tálibán na území Afghánistánu podporoval válku proti jiné islamistické skupině nebo její odnoži, i když to bude třeba navenek prostřednictvím svých mluvčích proklamovat. Afghánistán byl Tálibánem prohlášen za Islámský emirát, bude Islámský emirát bojovat proti Islámskému státu? Je třeba si také uvědomit, že Tálibánu nevěří ani samotní Afgánci, kdo mohl, tak utekl, kdo neutekl, tak ví, že se Tálibán vrátí k praktikám, které prosazoval do roku 2001, kdy jeho vláda v Afghánistánu byla přetržena.
Proč by tedy měl někdo Tálibánu věřit, když už nyní je zřejmé, že porušuje to, co si předsevzal při převzetí moci? Tálibán podporuje mezi obyvatelstvem udavačství, vypracovává seznamy nežádoucích osob, které vyhledává dveře ode dveří a popravuje, pravděpodobně i mučí, znásilňování se brání tím, že ženy jsou obratem jako na koňském trhu provdávány za zásluhy bojovníkům, kteří si tak mohou přijít hned na několik manželek. Tálibán tedy není v ničem lepší než byl před 20 lety. Sliby, že nebude zabíjet, a že se zlepší postavení žen ve společnosti vzaly za své dříve, než se spojenci s afgánskými spolupracovníky stačili evakuovat. Evakuace tak nadále probíhá a Tálibán už dokonce proklamuje, že kábulské letiště ovládá, což ale bylo ze strany USA odmítnuto.
Přesto to ale vypadá, že se vláda Tálibánu do úplné mezinárodní izolace nedostane. Zastupitelské úřady některých zemí v Kábulu zůstaly stále otevřené. Tálibánu se ale zřejmě o mezinárodní uznání až tolik nejedná. Jedná se mu hlavně o to, aby mohl na území Afghánistánu zavést a uplatňovat právo šaría, a aby měl zajištěný zdroj financování. Toho se mu dostává zřejmě ze zemí arabského světa, který je dost bohatý na to, aby eliminoval i případné mezinárodní sankce, které na režim dolehnou. Válka v Afghánistánu byla velmi vyčerpávající, jenom v USA se mezitím vystřídali čtyři prezidenti (W. Bush, Obama, Trump. Biden), stála je desítky miliard dolarů a nespočet dalších zdrojů, včetně pochopitelně lidských. V Česku se během války vystřídali tři prezidenti, a bohužel, také někteří čeští vojáci se z mise nevrátili.
Mnozí talibanští bojovníci mají nyní euforický pocit, že když nebyli poraženi nejsilnějšími armádami světa, že mohou a musí uplatňování práva šaría zavést do celého světa. Po konci války v Afghánistánu se na geopolitické mapě světa jasně objevuje nový prvek, kterým je mezinárodní islamismus, jenž o sobě dává čím dal tím hlasitěji vědět po celém světě, ať je to africké Mali, Tunisko, nebo další země takzvaného arabského jara. Dělení světa na Západ a Východ se pomalu, poznenáhlu začíná o devadesát stupňů vychylovat, a vzniká tak rozdělení na Sever a Jih. Jednalo by se tak o jednu z největších geopolitických změn za posledních 100 let.
