Stáří. Smutný čas, když je nedůstojné zdravotnictví kolem nás

Chraň se, jak můžeš. Vyhni se zlému, když to zvládneš. Nedej se, když víš, že máš pravdu. Jenže jak to udělat, když je člověku přes osmdesát?

Čekárna očního lékaře, KlatovyČerná

Od dětství mám pro strach uděláno. Život mi do cesty postavil mnoho překážek a všechny jsem je zvládla. Díky pevné výchově, genetické výbavě, tvrdé povaze a houževnatosti.

Moji staří rodiče žijí v 400 km vzdáleném krajském městě. Relativně daleko. Ne však tak moc daleko, abych za nimi nemohla jezdit.

V létě jsem byla s 83 letým otcem u očního lékaře na pravidelné kontrole. Je téměř slepý. V krajské státní nemocnici je oční oddělení v prvním patře. Malá čekárna vybavená tvrdými plastovými židlemi patří hned třem ordinujícím lékařům. A je vždy od rána narvaná pacienty. Nemá okna, pouze dveře do chodby. Osvětlení zajišťují blikající neonky. Jediný věšák na kabáty (ještě, že bylo léto) by byl vhodným exponátem do filmu pro pamětníky. Klíč od WC si musíte vyzvednout v ordinaci. Pacienti chodí do ordinace po třech. Ti nevidomí s doprovodem. Žádné soukromí. Sestra jim nechá přečíst tabuli s písmeny (táta je již zná zpaměti), doktor vyšetřuje za plentou a diktuje další sestře záznamy. Po vyšetření opět tvrdnete v čekárně a čekáte na lékařskou zprávu.

Tato komunikace proběhla v závěru vyšetření.

Vyšetřující lékař: „Máte ještě další problémy?“

Táta: „Ne. Pouze problém s prostatou.“ (Jako vždy galantní. Chtěl si říct o klíč od WC.)

Sestra: „Dědo, vaše problémy s prostatou pana doktora nezajímají!“ Otočí se k ostatním „Pojďte si konečně někdo pro něj!“

Vyrazím jako břitva. „Sestřičko, ten děda, bude pro vás vždy pan K..nek. A je to docent, dětský psycholog!“

Sestra s úšklebkem: „To vidím, chová se jako dítě!“

Nadechuji se a chci vyrazit do protiútoku. Táta prosebně zachraňuje situaci: „Pojďme, už vskutku musím.“  

Jsem žena v nejlepších letech, mladá a již zkušená. A přesto mne prostředí a chování zdravotníků v nemocnici ke starým lidem hodně vyděsilo. Hrůza a strach ze stáří se ve mně usadil na dlouhou dobu.

Střih jako v akčním filmu.

Dnes, v malém okresním městě, v Klatovech, jsem byla na kontrole u soukromé oční lékařky. Čekárna jako foyer v divadle kulturních národů, sociální zázemí čisté, sestřička vlídná, paní doktorka pečlivá, starostlivá a komunikativní. Vše proběhlo v klidu, pohodě, v přesně domluvený termín. A hlavně všude přítomná laskavost a respekt vůči pacientovi.

Je možné, že já a můj táta žijeme v té samé kultuře a v ten samý čas???

Oba jsme pojištěnci stejné pojišťovny. Za identické vyšetření dostane stejnou platbu státní nemocnice i soukromý lékař. Jak je tedy možné, že táta si u lékaře připadá jako žebrák a já jako král?

Tati, dovol mi, držet se pravidla, co jsi nám vštěpoval.

Co nemusíš, nehaň. Co můžeš, pochval. Ale vždy měj odvahu vyjádřit svůj vlastní názor.

Vážená paní MUDr. Jarmilo Zíková, děkuji Vám, že jste mi vrátila odvahu stárnout s vírou v zachování lidské důstojnosti.